Jak ukázalo šetření Centra pro výzkum veřejného mínění publikované na konci minulého roku, Češi a Češky hodnotí zatížení silniční dopravou jako silně negativní. Dopravní situace dokonce mezi jevy, které negativně ovlivňují životní prostředí, vede. A za sdíleným dojmem, že automobilové zplodiny se krotit moc nedaří, jsou i tvrdá data: podle Eurostatu Česká republika dlouhodobě uzavírá třetinu států Evropské unie, u nichž nemoci související se znečištěním ovzduší nejvíce zkracují věk dožití obyvatelstva, a stejně tak třetinu zemí s nejvyšším počtem úmrtí na silnicích. Dalo by se tedy očekávat, že veřejnost bude tlačit na politiky, aby s tím něco udělali. Je to ale spíše naopak. Jakmile se objeví občanská iniciativa, která na problémy spojené se silniční dopravou upozorní, komentáře na sítích se hemží „zelenými mozky“, „komouši“, „magory“ a „ekoteroristy“.
Aktuálně budí vášně myšlenka plošného snížení maximální rychlosti v metropoli, která se pyšní tím, že její nejdůležitější náměstí protíná magistrála. Iniciativa Poslední generace uspořádala v rámci akce „30 pro Prahu“ během března a dubna celkem deset pochodů za zklidnění dopravy a plošné omezení rychlosti na 30 km/h, jimiž si dovolila na chvíli zpomalit provoz. V akcích prý hodlá pokračovat tak dlouho, dokud její argumenty nezačnou brát politici vážně – a to může trvat opravdu velmi dlouho, byť má iniciativa na své straně i mnohé odborníky.
Myšlení veřejnosti je totiž v otázce dopravy plné zacyklených paradoxů. Jsme národem nadšených cyklistů a cyklotrasy aktuálně budujeme jako o život – ale jen jako volnočasové asfaltové dálnice ukusující další zbytky příměstské přírody; naopak cyklopruhy ve městě jsou stále považovány za nesmyslnou módu. Hořekujeme nad tím, jak upadá fyzická kondice dětí a že my jsme v jejich věku chodili pěšky do školy a celé odpoledne trávili na vzduchu – a pak přenecháme autům další kus ulice a park předáme developerům. Na přechodu pro chodce považujeme za normální čekat, dokud kolona spěchajících motoristů nepřejede. Částečně ze skromnosti, nechceme přece nikoho zdržovat – ale také ze strachu, že nás některý řidič přehlédne, jak jsme to mohli vidět na nedávném kamerovém záznamu zachycujícím, jak dodávka v plné rychlosti srazila přecházející pár i s kočárkem. Když demonstrující zablokují provoz, může nás vzít čert – ale když nával osamocených automobilistů ucpe ve špičce i pruh určený pro hromadnou dopravu, nadáváme na ty nahoře, že se tunely, mosty a obchvaty nestavějí dost rychle.
Aktivistky a aktivisté, kteří na problém se stále rostoucím automobilovým provozem upozorňují, nemají samozřejmě žádné všespásné řešení pražské dopravní situace a používají metody, které veřejnost rozčilují. Jenže pokud dosáhnou třeba jen toho, že se na chvíli zamyslíme, jestli Prahou chceme radši pouze rychle projet někam jinam, anebo v ní kvalitně žít, budou mít velkou zásluhu. Doba po nás totiž chce opravdu hodně: v mnoha ohledech změnit svůj přístup i myšlení. A doprava ve městech představuje v balíčku aktuálních průšvihů ten nejsnáze řešitelný.