Minimální mzda v České republice zdaleka neodpovídá evropskému standardu. Změnit by to měla směrnice, kterou unijní instituce přijaly v předloňském roce. Je ovšem pravděpodobné, že její zavádění u nás narazí na představy ekonomů, kteří ustrnuli v devadesátých letech.
Evropský parlament i Rada Evropy schválily v roce 2022 směrnici, podle níž má přiměřená minimální mzda činit alespoň 60 procent mediánové, respektive 50 procent průměrné mzdy v dané zemi. Tato směrnice výrazně dopadne na Česko, které se vyznačuje extrémně nízkou minimální mzdou nejen v absolutní částce, ale i relativně – aktuálně dosahuje jen 41 procent průměrného příjmu. Problémem takto nízko nastavených minimálních odměn je to, že nepostačují k zajištění přijatelné životní úrovně pracujících rodin, a musí tedy být doplňovány sociálními dávkami. Ekonomicky vyspělejší země Evropské unie ovšem nebyly k prosazování směrnice motivovány ani tak péčí o východoevropskou pracující chudinu, jako obavami ze mzdového dumpingu. Hodinové mzdy jsou ve východní Evropě, kam Česko ekonomicky i politicky spadá, zhruba třetinové oproti zemím evropského jádra.
Hoax o přeplácení
Součástí směrnice je i závazek usilovat o zvýšení podílu zaměstnanců pokrytých kolektivní smlouvou v těch zemích Unie, kde je jich méně než 80 procent – a v Česku tento podíl není ani poloviční. Členské země by měly směrnici implementovat v národních legislativách do konce letošního roku. Česká vláda proto připravila novelu, podle které má minimální mzda postupně růst na úroveň 47 procent průměrné mzdy v roce 2029 a zhruba na této úrovni být nadále automaticky valorizována.
Zároveň má dojít k výrazné změně zaručených mezd, stanovených koeficientem podle náročnosti různých pracovních zařazení, a k jejich zrušení v soukromém sektoru. Minimální zaručené mzdy jsou českým specifikem a pro jejich zrušení lze argumentovat tím, že stát stejně nemá důvod – ani kapacitu – určovat, jakou mzdu by měl pobírat například ajťák, takže jsou zaručené mzdy natolik podhodnoceny, že se v soukromém sektoru prakticky nikoho netýkají. To ale neplatí v sektoru státním a veřejném. Dlouhá léta omílaný hoax o přeplácení státních zaměstnanců vedl k tomu, že stát svým kvalifikovaným zaměstnancům platí výrazně méně než soukromé firmy. Obzvláště palčivé je to u vysokých škol, kde na některých fakultách vede každé zvýšení zaručených platů k rozpočtové krizi. Například Filozofická fakulta Univerzity Karlovy řešila v minulosti tyto situace tím, že akademiky uměle přeřazovala do nižších kvalifikačních kategorií.
Existence zaručených mezd a platů tak paradoxně slouží jako obrana proti rozpočtové lakotě samotného státu, respektive proti některým pravidlům státního financování, jakými jsou nepřiměřeně stanovené finanční normativy u různých oborů studia. Zaručené platy tudíž mohou pomoci při vyjednávání o přerozdělování mezi fakultami, případně o financování rozpočtových a příspěvkových organizací.
Základní poučky
Jak se s plánovaným zvyšováním minimální mzdy vyrovná český trh práce? Bývalý preziprohlásil: „Základní ekonomická poučka praví, že když je minimální mzda vyšší než rovnovážná mzda na trhu práce, přicházejí lidé o místa.“ Zapomněl však dodat, že tato poučka platí jen v některých ekonomických modelech, konkrétně v tom nejjednodušším modelu dokonale konkurenčního trhu práce. To je bohužel jediný model, jenž některým absolventům ekonomie uvízne v paměti. Empirická literatura ovšem tuto údajnou „základní poučku“ nepotvrzuje, což zprvu vyvolalo překvapení i u samotných průkopníků metod empirického testování hypotézy o vlivu zvyšování minimální mzdy na zaměstnanost. Někteří ekonomové proto usoudili, že na trzích práce nelze předpokládat existenci dokonalé konkurence – že mnohem častější situací, než se dříve předpokládalo, je existence monopsonu (což je poptávková analogie monopolu): monopsonní zaměstnavatel využívá své tržní síly k maximalizaci zisku držením mezd i zaměstnanosti pod úrovní maximalizující ekonomickou efektivitu.
Já se však domnívám, že by se kritika měla zaměřit nejen na předpoklad dokonalé konkurence, ale i na model dílčí rovnováhy, podle něhož se změna rovnováhy na sledovaném trhu neprojeví na trzích ostatních. To je obtížně splnitelné právě u trhu práce, kde rovnovážná mzda ovlivňuje rozpočtové omezení drtivé většiny spotřebitelů i investiční chování firem. Namísto modelování trhu práce dílčí statickou rovnováhou by proto bylo vhodnější používat dynamické modely, nebo modely vyučované ve specializovaných kursech ekonomie práce, podle nichž může stejně jako v modelu monopsonu vést zvýšení minimální mzdy i ke zvýšení zaměstnanosti – v rozporu s Dlouhého „základní“ poučkou (středoškolské) ekonomie.
Tím se dostáváme k problému, jakým způsobem je u nás ekonomie vyučována. Poučky, z nichž jsou studenti zkoušeni a jež pak někteří z nich reprodukují v ekonomické žurnalistice a poradenské činnosti, jsou totiž vždy odvozeny z předpokladů určitého modelu. A s platností těchto předpokladů na konkrétní jevy hospodářské politiky bývá svízel. Tím se ekonomie liší třeba od fyziky. Ve fyzice se studenti nejprve naučí jednoduché modely newtonovského světa, aby v pokročilejších kursech zjistili, že mnohé z předpokladů těchto modelů neplatí. Pro většinu reálných aplikací ale newtonovská fyzika poskytuje dostatečně přesnou aproximaci fyziky relativistické. V ekonomii tomu tak není – selský rozum a jednoduché modely často poskytují předpovědi diametrálně odlišné od modelů komplexnějších. Proto výuka ekonomie ve světě v posledních dekádách klade větší důraz na empirické testování hypotéz a modelových předpovědí i na větší propojení s dalšími vědními obory. V Česku jsou ale stále hojně využívány zastaralé učebnice poplatné étosu devadesátých let. V tomto ohledu zaostáváme i za Slovenskem, jehož centrální banka financovala překlad moderní on-line učebnice CORE Econ.
Český unikát
Efekt chystaného výrazného zvýšení minimální mzdy je tedy nutné průběžně empiricky zkoumat, zároveň by však bylo vhodné reformovat extrémně vysoké daňové zatížení nízkopříjmových zaměstnanců a OSVČ, což je další český unikát. Takto nastavený systém je nutně neefektivní, neboť co stát jednou rukou chudým domácnostem vezme na daních a kvazidaních (odvodech na sociální a zdravotní pojištění), to jim druhou rukou složitě vyplácí sociálními dávkami, Při zohlednění těchto dávek tak z každé tisícikoruny mzdových nákladů získá nízkopříjmová domácnost jen 160 Kč, což vytváří silnou motivaci k práci načerno a švarcsystému.
Zvyšování mezd, ke kterému nás ve vlastním zájmu donutila západní Evropa, může sloužit i jako pobídka k příslovečné změně „z montovny na mozkovnu“, což by ale vyžadovalo rozsáhlé investice do vzdělávání a infrastruktury, zatímco česká vláda se v důsledku snižování daní pro bohaté a iracionálního strašení dluhem vydala opačnou cestou – v rozporu s vlastním programovým prohlášením, které deklarovalo vzdělávání a zvyšování konkurenceschopnosti jako prioritu.
Autor je politolog a ekonom.
Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.