Jsme zvířata vybavená schopností mluvit. A spojuje nás nejen skutečnost, že mluvíme, ale také to, co říkáme. Často vyslovujeme fráze, slova a spojení omletá užíváním; i my je znovu a znovu opakujeme, vztahujeme se jimi k druhým a navzájem si ukazujeme, že jsme součástí téhož společenství. Když ve vhodný okamžik vyslovíme nějakou floskuli, začleňujeme se do sdílené řeči, v níž floskule získává svou platnost. Stáváme se předvídatelnými a čitelnými. S osobami, které nám naslouchají nebo nás čtou, se scházíme na jednom místě. To, co je „commonplace“ či „lieu commun“, vytváří komunitu.
Společná místa v řeči, „koinoi topoi“ či „loci communes“ klasické rétoriky, vrátil do literární vědy jako předmět zájmu v minulém století německý medievista Ernst Robert Curtius, když psal svou Evropskou literaturu a latinský středověk (1948, česky 1998) – velkou knihu o literatuře, která podobně jako Mimésis (1946, česky 1968) Ericha Auerbacha vyrůstá z šoku druhé světové války a toho, čeho je „evropský člověk“ schopen.
Klasická rétorika vznikla jako nauka o přesvědčování při politické debatě nebo během soudního procesu, v kontextech, kdy jedno slovo mění mnoho věcí a na každé větě záleží. Rétoricky vybudovaná řeč má pak, jak to formuluje Curtius, „za cíl učinit nějakou tezi nebo nějakou věc přijatelnou“. To proto, aby senát odhlasoval či odmítl příslušnou právní normu, či aby soudce ve svém rozsudku jednal ve shodě s míněním obžaloby či obhajoby. Loci communes fungují jako opory argumentů umožňující zvýšit přijatelnost té či oné věci v nejrozmanitějších případech. Lze je variovat a jsou zdrojem obecně čitelných myšlenkových postupů, k nimž se při poslechu či čtení publikum snadno připojí.
Pro Curtia je rozšíření těchto střípků do všech koutů pozdně antické i středověké literatury symptomem toho, že rétorika jako celek ztratila na cestě od římské republiky k císařství a dále svou původní přesvědčovací funkci, „opustila veřejnou scénu“. Rétorické postupy se namísto toho rozlily do literatury. Tento proces působí na první pohled jako selhání. Slova již ve své původní aréně nic nezmohou, a proto přecházejí do zdánlivě nezávazné beletrie. Rétorický systém se stává „společným jmenovatelem literatury vůbec“. Působivost ani působnost tohoto systému ale nikam nemizí. Mění se. Nadále především generuje emoce – například ten pocit, že ti, kteří užívají shodnou frázi, náležejí k nějak vnitřně propojené, solidární komunitě. Tento pocit se nezakládá jen na akci, na vyslovení slov či na odkazu k dobře známé a tisíckrát variované představě (třeba k líbeznému jaru u římských i středověkých básníků). Pocit sounáležitosti získáme z reakce okolí, ale i z toho, co se po vyslovení věci pohne v nás. Když někdo v maloměstské hospodě použije spojení „romský spoluobčan“ a vypráví pak nějakou historku, může počítat s afirmující, ujišťující a úlevnou odpovědí, o kterou obvykle především jde. A za kulturních válek takových stranických sousloví a šiboletů přibývá…
„Přemílali svá zklamání v malé jídelně u krbu, Pécuchet přitom polykal léky, Bouvard vytrvale kouřil dýmku, a rozprávěli o ženách: ‚Zvláštní potřeba! A je to vůbec potřeba? Dohánějí ke zločinu, k hrdinství a k mravní zpustlosti. Peklo pod sukní, ráj v polibku; vrkání hrdličky, vlnění hada, kočičí dráp; zrádnost moře, proměnlivost měsíce.‘ Vyslovili všechny fráze (tous les lieux communs), které se o ženách říkávají. Jen touha po ženě porušila jejich přátelství. Zmocnily se jich výčitky. ‚Už žádné ženské, viď! Žijme bez nich!‘“
Úryvek z Bouvarda a Pécucheta (1881, česky v úplnosti 1960), posledního a nedokončeného románu Gustava Flauberta, romanopisce soustředěného na rozpor mezi skutečností a textem či mezi pravdou a frází, zřetelně ukazuje, proč a jak se lidé na takových „společných místech“ scházejí. „Dva písaři“ si nevyměňují misogynské fráze proto, aby zhoršili postavení žen ve společnosti. Publikem jsou si sami navzájem. A svou řeč vedou tak, jak ji vedou, aby sami sebe utěšili v selhání, do kterého došli.
Flaubert (i ve svých ostatních textech) nasvěcuje tento proces opakovaně. Člověk mluví proto, aby sám sebe slyšel a aby pro sebe „učinil přijatelným“ to, co kolem sebe vidí a o čem k němu hovoří jiní. Do úst si bere myšlenky autorit, fráze a truismy, aby sám sebe uklidnil tím, co se zdá být společné a co se v dané komunitě opakuje tak dlouho, až o tom není žádný spor, i když to třeba vede k hrozným koncům. Však víte, „když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl“… Jako mluvící zvíře v umírajícím světě.
Autor je komparatista.