Divadlo pod Palmovkou, Praha, psáno z reprízy 18. 9. 2024
S hojně skloňovaným žánrem autofikce se zpravidla pojí slůvko „empatie“. Tento nárok si klade i divadelní hra Máma od autorky, která se po emigraci z rodného Ruska rozhodla užívat pseudonym Esther Bol. Zachycuje složitý vztah k rodičům, ale i k rodné zemi. Protagonistka Olja v podání Terezy Dočkalové se v den svých dvacátých osmých narozenin chystá otevřít poslední ze čtyřiadvaceti dopisů, které jí před smrtí zanechala matka. V inscenaci režírované Tomášem Soldánem počáteční bolest ze ztráty blízké osoby záhy nahrazuje kritika ruské společnosti – tematizuje se zde rezignovaná bezmoc, přežívání namísto života i podivuhodná pokora, se kterou mnozí přijímají fyzické násilí, mafiánské praktiky politiků a další problémy zametané pod koberec. Ve hře se ovšem najde dostatek prostoru i pro osobní témata jako absence podpory či zklamání v lidech, ke kterým Olja kdysi vzhlížela. Díky skvělému výkonu Dočkalové, jejíž monolog pomocí různých zvuků dotváří Rosalie Malinská, působí vyslovení těchto problémů na jevišti se vší naléhavostí. Když se během krátkého intermezza změní nejen dikce Dočkalové, ale i styl hudby, zásah do retrospektivního vyprávění celkový dojem z představení ještě prohloubí. Přestože Esther Bol promlouvá o univerzálních tématech, jakými jsou láska, smrt nebo krize identity, zasazení děje do ruského Krasnodaru, který se nachází zhruba dvě stě padesát kilometrů od hranic s Ukrajinou, dodává hře naléhavé, angažované vyznění.