Americké duo The Body se od sludge metalu posunulo k hudbě překračující žánrové hranice. Přispělo k tomu mimo jiné pečlivě volené spolupracovnictvo, jak dokládá i letošní kolaborační deska s producentkou a vokalistkou Dis Fig. Společně vystoupí 13. října v pražském klubu Ankali a o den později v brněnském Kabinetu MÚZ.
Na přelomu nultých a desátých let při hledání nové menšinové hudby hrály důležitou roli blogy zaměřené na nejrůznější hudební žánry. Link na demonahrávku, doprovázený lakonickým a často i zavádějícím popiskem, stál na začátku kariér mnoha mladých nezávislých kapel. A právě tímto způsobem se ke mně začaly dostávat nahrávky amerického dua The Body. Vybavuju si, jak jsem si pustila album All the Waters of the Earth Turn to Blood (2010) se zlověstným černobílým obalem, na němž pózují dvě ozbrojené postavy se zakrytými tvářemi. Z nekvalitních beden od počítače se začala linout hudba obestřená hrozivou a zároveň naléhavou atmosférou, v níž se každá nihilistická myšlenka zdála ještě zoufalejší a beznadějnější. Reakce nebyly vždy nadšené: posluchače mátly ženské chorály i některé další postupy vybočující ze škatulky sludge metalu. A to se The Body nacházeli teprve na začátku své temné experimentální cesty.
Mezi sludgem a Beyoncé
The Body založili v roce 1999 kytarista a zpěvák Chip King a bubeník Lee Buford, oba původem z Providence. Zpočátku se věnovali klasičtější verzi sludge, úzké operační pole poněkud rigidního žánru jim však bylo těsné. Postupně začali experimentovat s hlukem: ke zkreslené kytaře a bicím se přidávaly modulární i jiné syntezátory. Od desátých let The Body častěji koncertují mimo USA (se zaskakujícím bubeníkem, Lee Buford totiž nezvládá cestovat mezi kontinenty) a mezitím vydávají další a další alba.
Přelomová byla deska Christs, Redeemers (2013). Tehdy se kapela díky americkému nezávislému labelu Thrill Jockey dostala do širšího povědomí. Na tomto albu už se The Body plně přihlásili k avantgardním tendencím. Skladby, v nichž jsou těžkotonážní kytary a masivní bicí pročechrávány ženským sborovým zpěvem Assembly of Light Choir, evokují procházky po zasněžených polích. Pokud jde o intenzitu zvuku, jsou hudebníci nekompromisní, zároveň se však nikdy netajili tím, že jednou z jejich inspirací je pop (v rozhovorech zmiňují The Beach Boys nebo Electric Light Orchestra). Zřetelně je to slyšet na albu No One Deserves Happiness (2016), kde najdeme mimo jiné skladbu Two Snakes, kterou údajně ovlivnila Beyoncé. Desku s pověstí „nejodpornější popové nahrávky na světě“ produkoval Bobby Krlić, elektronický hudebník vystupující pod jménem The Haxan Cloak, který s The Body spolupracoval již na albu I Shall Die Here (2014) a kromě toho vytvořil například soundtrack k hororu Slunovrat (Midsommar, 2019) Ariho Astera.
Eklektický vkus a touha spojovat nespojitelné se naplno projevily na nahrávce I Have Fought Against It, But I Can’t Any Longer (2018). Titul alba částečně cituje z dopisu na rozloučenou, jejž spisovatelka Virginia Woolf adresovala svému manželu Leonardovi. Na albu se objevují jak stálí spolupracovníci, například zpěvačka Chrissy Wolpert z The Assembly of Light Choir, tak nová jména jako Kristin Hayter alias Lingua Ignota (viz A2 č. 1/2024). Deska překvapí trapovými beaty a dunivými dubovými basy, které se pomalu se plazí prostorem.
Svět se otáčí zády
Status výjimečnosti skupině zajišťuje především zvrácená hravost a také nevypočitatelnost týkající se jak nahrávek, tak živých vystoupení – nikdy si nemůžete být jisti, zda na koncertě uvidíte kapelu v tradičním nástrojovém obsazení, nebo samotného Chipa Kinga za stolem plným krabiček. Jednotícím prvkem je bezvýchodná nicota, kterou podtrhují názvy jednotlivých desek i slogany na merchi. Svět The Body je jeden velký hrob a nikdo ze svatých či nesvatých, kteří na nás shlížejí z desek a triček, nepřináší vykoupení nebo posmrtný život. Ke křesťanské ikonografii se duo ve vizuálech uchyluje opakovaně, protože se dobře hodí k textům plným zmínek o smrtelnosti, hříchu a lidském utrpení.
Divoká kombinace rozmanitých vlivů a citací či parafrází z literárních i filmových děl – ať už v textech, či formou zvukových samplů – jakýmsi zázračným způsobem funguje. V nahrávkách zaznívají znepokojivé repliky z Melvillovy Bílé velryby, McCarthyho Cesty, Nietzscheho Zarathustry, Jarmuschova Mrtvého muže nebo z Totálních strachů Bohumila Hrabala. The Body sledují, jak se svět k člověku otáčí zády, a ohledávají hlubiny soužení i absolutního odcizení a izolace, nicméně nepůsobí jako lacině temná kapela. Jejich apely vyznívají upřímně – při pohledu na všeobecný zmar nám může pomoci vědomí, že existuje jakési univerzální utrpení, které zakoušejí i všichni ostatní, jak uvedl Lee Buford v rozhovoru pro Treble Zin.
Na výpravy do nehostinných zimních krajin duše se The Body od desátých let opakovaně vydávají v doprovodu spřízněných druhů a družek. Mezi ty nejčastější patří industriální duo Uniform, blackmetalisté Thou nebo grindcorem ovlivnění Full of Hell. Nihilistické či sarkastické nábožensky laděné názvy nevybočují z estetického rámce kapely, zároveň ovšem všechny spolupráce rozšiřují možnosti „odporného“ zvuku. Už z toho důvodu stojí za to věnovat kolaboračním počinům stejnou pozornost jako řadovým deskám. Ne nadarmo s těmito kapelami The Body vyrážejí na turné. Kromě zmíněné trojice se v diskografii skupiny objevily i nahrávky se Sandworm, Krieg, White Horse nebo Big Brave. A právě poslední zmíněná spolupráce, album Leaving None But Small Birds (2021), nás vrací k otázce popových a popkulturních vlivů.
Špetka naděje
Před šesti lety DJka a producentka estoc zveřejnila track You Don’t Mean Nothing at All to Me, v němž mixuje těžkotonážní hudbu The Body s vokálním partem popového hitu Say It Right od Nelly Furtado. Splynutí je to tak dokonalé, že člověk zapomene, z jaké skladby zpěv vlastně pochází. Nemůžu s určitostí tvrdit, že Chip King a Lee Buford tenhle mashup znají, nic divného by na tom ale nebylo – The Body i estoc vzešli z nezávislého prostředí a ve výsledku je každá scéna celkem malá. Jsem si nicméně naprosto jistá, že pokud ho slyšeli, museli jím být nadšeni. Vzpomínka na tento mix mi vytanula na mysli, když jsem si poprvé pustila letošní desku Orchards of a Futile Heaven, kterou The Body nahráli společně s Felicií Chen – v Berlíně usazenou producentkou a vokalistkou, vystupující pod jménem Dis Fig.
Spojení s Dis Fig je možné vnímat jako další důkaz všudypřítomné inklinace The Body k popu. Zpěv Felicie Chen, která dříve spolupracovala například s britským elektronickým producentem Kevinem Richardem Martinem, známým jako The Bug, se organicky snoubí s ničivě hlučnou hudbou. Mnohovrstevnatá masa pulsuje v rytmech strojových bicích a přelévá se od tepajících technobeatů ke sludgemetalovým bažinám. Album jako by shrnovalo elektronické výboje předešlých počinů, ale nezapomíná ani na prapůvodní matérii: na povrch se hned několikrát prodere výbušná kytara. Výsledek je znepokojivý, ale stejně jako v mashupu od estoc se v něm dá najít špetka naděje.
Náznak vykoupení uprostřed ponurých rytmů přináší právě vokál Dis Fig. Zastřená i procítěná melancholie se střídají s exorcistickými pasážemi. Zpěvačka na sebe bere rozličné podoby od Björk přes Jarboe až po droneovou písničkářku Carlu Bozulich, aniž by však ztrácela vlastní kontury. Ve své sólové tvorbě, usazené v prostředí berlínské klubové scény, vzývá sílu a moc chaosu a podobným přístupem vyživuje i hudbu The Body. Nebesa jsou opuštěná a sady pomrzlé, přesto lze ve vrstvách hluku spatřit záblesk světla – nejdřív je ale potřeba sestoupit až na samé dno temnoty.
Autorka moderuje pořad Špína na Radiu Wave.
The Body & Dis Fig: Orchards of a Futile Heaven. Thrill Jockey 2024.