Při nedávné hospitalizaci mi vedle různých anekdotických setkání v paměti utkvěly hlavně vzpomínky na dvě skupiny lidí: zdravotní sestry a seniory. Jejich interakce občas byly docela humorné, ale většinou to byl pohled smutný, až děsivý. Na sestrách bylo vidět, že jsou extrémně přetížené. Dozvěděla jsem se od nich, že jsem jednou ze čtyř „zdravých“ lidí na oddělení. Toto adjektivum jsem si vysloužila tím, že jsem neměla vývod a byla jsem schopná se sama najíst.
Na pokoji se mnou byly dvě paní. První, kterou přivezli z Alzheimer centra, sestry při krmení bila a nadávala jim. Druhá pacientka zase neustále mačkala přivolávací tlačítko, protože jí bylo horko. Sestry jí přinesly pytlík s ledem a vysvětlily, že nemůže čudlíček mačkat pořád. Nakonec jí musely ovladač vypnout, což paní pochopitelně netušila. Někdy by se jednání zdravotních pracovnic dalo označit za neempatické, nebo dokonce hrubé, ale kdo by v takovém zápřahu dokázal být neustále milý? Přitom většina z nich se opravdu snaží. Zajímavé je, jak často se sestry uchylovaly ke zdrobnělinám – jako by se nemocný člověk nevyhnutelně stával infantilním: přinášely nám prášečky a ledíky, dávaly kapačičku do ručičky a injekčičku do zadečku, měřily tlačík a teplůtku. Když mi ale bylo nejhůř, působilo to na mě opravdu docela konejšivě a ráda jsem si dala neurolek navíc.
Na chodbách jsem vídala postele se staršími pacienty, které tam zanechali sanitáři. Čekali na rentgen či na kontrolu, ale často ve své zmatenosti nevěděli, proč tam jsou, a zoufale se snažili něco zjistit od kolemjdoucích. Umím si představit, že by v nemocnici byli zaměstnáni sociální pracovníci, kteří by měli na starosti doprovod těchto lidí a byli by přítomni i na odděleních, kde by odlehčovali práci zdravotním sestrám. Ostatně i zmíněná paní, která si stěžovala na horko, potřebovala většinou jen lidský kontakt.