1. Chvála apropriace
Soukromé vlastnictví neuznáváme nikde: na realitním trhu ani v umělecké tvorbě. Daleko raději si půjčujeme, vyměňujeme a přivlastňujeme, co se nám zrovna zlíbí. Naše zkušenosti také nepatří jenom nám, nechceme si je syslit, ani si je neplánujeme nechat patentovat. Na autorství nám sejde málo nebo vůbec, protože příliš se soustředit na biografické údaje tvůrců a tvůrkyň nakonec vede jenom k tomu, že se řeší PR jejich děl. A to nás nezajímá.
Většina z nás je zrovna teď mladými ženami, když ale chceme, oblečeme si klidně kůže milfek, Vernona Subutexe, bludiček, Ezia Auditoreho nebo třeba tvoji: dej si pozor, kam si ji na noc odkládáš. Kdo se lekne trochy umělecké krádeže, zůstane zaseklý na místě a z něj se už nepohne.
Mimochodem, nacházíme se uprostřed nejhnusnějšího konzervativního obratu za dlouhou dobu. Konzervativní mánie se z parlamentů, ulic a postelí rozlézá i do prózy. Nejsmutnější pohled je na žánr autofikce: svými chabými pokusy o vzdor připomíná ojetý peugeot, do kterého se na útěku před fašismem vejde přesně jedna rodina. Odněkud se vynořilo slaboduché přesvědčení, že próza, která se drží strohé, ničím neokořeněné reality jako vyhladovělé klíště, je ta jediná srozumitelná, a tudíž demokratická. Taková blbost. Jako kdyby fantazie byla jenom pro někoho.
2. Magický derealismus
Je slušné přiznat, že toho hodně dlužíme magickému realismu.
Magický realismus znamená dovolit si brát svou vlastní fantazii vážně. Neexistuje dobrý důvod napsat třeba „Dnes v noci se mi zdálo, že mě navštívila karavana velbloudů“, když je možné napsat: „Karavana velbloudů dorazila před dveře mého bytu v sedm ráno, slyšel jsem zvířata dupat na chodbě, tak jsem ve spěchu vstal a pozoroval jsem jejich uslintané držky kukátkem. Vrchní beduín chvíli potom váhavě zazvonil.“ Žijeme v neustálém úžasu, ale zázrakům se nedivíme nikdy.
Magický realismus nás zároveň učí, že nemusíme být otrokyně a otroci svojí současnosti. Že hledat zázračné reálno – nebo zkrátka to zábavné, fascinující, dechberoucí, to nejvíc freaky, zneklidňující nebo nádherné – bude mít cenu vždycky a všude.
Tolik k magii; s naším vztahem k realismu a vůbec k realitě je to ale složitější. Čím dál hůř snášíme plytké šarvátky o pojmy a identity intelektuální levice, které sledujeme jako nekonečný seriál, zatímco uhlobaroni a fašouni sílí na všech frontách. Rádi bychom náš derealismus proměnili v realismus, protože vyprávět realisticky neznamená vyprávět objektivně, ale vyprávět vědomě, tj. vědět, proč má to, o čem mluvíme, hodnotu, a pro koho vlastně. K tomu máme zatím daleko. V realitě tak sice stojíme vratce, alespoň do jednoho bodu jsou ale naše nohy zapuštěny pevně.
3. Nohy v betonu
Těsně za městem se formují hejna ptactev připravená odletět už napořád. Nás se to ale netýká: naše kořeny prorůstají betonem, dole ve tmě se hledají jako slepci šátrající s rukama nataženýma před sebe, proplétají se a srůstají. Pod dlažbou je pláž, ale pod trávou je jenom hlína. Poetika naší Umělecké Skupiny je proto městská.
Prahu nepovažujeme za „matku měst“, spíš za jejich oprsklou sestřenici. Krize bydlení nám zabránila přirůst k jedné konkrétní čtvrti. Bydlet v Praze je jako žít v hrnku s kafem, které někdo (my víme kdo) bez přestání zuřivě míchá. Odstředivá síla nás vyhodila na kraje a držíme se na nich zuby nehty. Pár z nás mělo to štěstí, že zůstalo trčet v oku tornáda, postupně nás zde ale čeká osamění. Když se (pro účely tohoto manifestu) snažíme bavit o tom, co máme na Praze rádi, je to směšná konverzace, jako bychom se bavili třeba o tom, co máme rádi na svých rukou nebo dásních. Nemáme na ní rádi nic moc, obdivujeme se máločemu, jsme to zkrátka my. To neznamená, že bychom si neužívali i vesnice, hory, lesy, zahrady, maloměsta, chaty, potoky, pustinu nebo samotu. Také k jiným než lidským stvořením (k rostlinám, zvířatům a Bohu) máme v rámci Umělecké Skupiny různě silné vztahy. Kdykoliv ale promluvíme, zní nám v hlasech město.
4. Kiss All Milfs
Na světě není nic nudnějšího než mezigenerační konflikt. Mileniál tohle, zoomer tamto: ve skutečnosti se všichni dělíme jenom na dvě skupiny – na hráče a sráče. Buďto jsi jedno, nebo to druhé, kdy ses narodila, to je celkem jedno.
Zbožňovat mládí je ponižující pro všechny strany. Nahradit třídní boj tím generačním byla obrovská chyba. Ve skutečnosti starší generace nemůžou za to, jak to tady vypadá, a jejich potomci nikoho nezachrání. Mladí lidé totiž nejsou nijak zvlášť ušlechtilí, odvážní ani skvělí. Velká část z nich jsou poserové a navíc děsně konzervativní, obzvlášť muži. Opěvovat mládí ale hraje starým do karet: kdekdo se dnes dovede předčasně poslat do starého železa, pohodlně se opřít a na jakoukoli politickou nebo uměleckou akci být moc unavený s tím, že si svoje už odpracoval mezi osmnáctým a dvacátým druhým rokem. Ta část mladých lidí, s kterou má cenu počítat, ale nepotřebuje ničí obdiv; potřebují svoje třicátníky, padesátníky, sedmdesátníky vedle sebe.
Jediná skupina, kterou milujeme a nekriticky obdivujeme a která je částečně vymezená i generačně, jsou milfky. Všechny milfky jsou automaticky hráčky. Milfky nejsou jenom pumy nebo kategorie v pornu. Pro nás jsou ztělesněním romantiky, nemusí splňovat žádná zvláštní kritéria a jejich krása spočívá především v různorodosti toho, kým jsou a kým se mohou stát. Obdivujeme je jednoduše proto, že si obdiv zaslouží. Líbat milfku je něco, co člověka ukotví v momentě polibku a zbavuje ho tíhy dereálného světa. Milfky jsou naším východiskem, jsou cestou k mezigeneračnímu smíru a nositelkami boje proti konzervatismu. KISS ALL MILFS, protože nic sladšího zkrátka není.
5. Praxe
Politická praxe je náš standard. Už dlouho cítíme, že na nás někde za rohem nečeká krásnější a spravedlivější svět. Nechceme ale podlehnout skepsi jenom proto, že je tenhle boj těžší, než jsme si mysleli. Jsme přece hráči, ne sráči. Nepovažujeme se ani za politické aktivistky, ty mají totiž kratší kariéru než baletky; jsme součástí sociálního hnutí. Zůstáváme bez ohledu na to, co je zrovna cool a kdo v kolektivu nám zrovna leze na nervy. Neuznáváme oddělení teorie a praxe: sborníky plné módních pojmů používáme tak maximálně na sušení bot.