V izraelské politice se v důsledku úzkostí vyvolaných útokem hnutí Hamás 7. října loňského roku dají očekávat změny. Potenciální náhradníci za současného premiéra Benjamina Netanjahua sice v rámci politického mainstreamu existují, skutečnou alternativu ale nepředstavují.
Izraelské komunální volby, naplánované na 27. února, budou první možností sledovat překreslení politické mapy. Jak naznačují průzkumy, politické prostředí v Izraeli se od posledních voleb zcela jistě promění. Otázkou nyní je, jak dalece se bude nové politické vedení lišit od Benjamina Netanjahua. Průzkumům dlouhodobě – ještě před vypuknutím války – dominoval Benny Ganc z opozičního tábora. Kdyby se parlamentní volby uskutečnily v půlce ledna, mohl by snadno vytvořit vládnoucí koalici. Naopak Netanjahuův blok by podle deníku Ma‘ariv měl ve stodvacetičlenném Knesetu pouze 44 mandátů (v posledních volbách jich získal o dvacet více). Že opozici povede Ganc, ale není zdaleka zřejmé. O popularitu se v současnosti dělí s Gadim Eizenkotem, s nímž zasedá ve válečném kabinetu.
Lídři opozice
V souvislosti s vedením války v Gaze, kvůli níž bylo proti Izraeli u Mezinárodního soudního dvora vzneseno obvinění z páchání genocidy, by předčasné volby a dosazení Gance či Eizenkota byly pro další vývoj zásadní. Oba totiž veřejně říkají to, co Netanjahu nejspíš tuší, ale nahlas to neříká. Totiž že naprostá porážka Hamásu není v dohledné době možná. Podle průzkumů se ale zatím zdá, že izraelská veřejnost změnu sice chce, ale zatím se ji zdráhá vyžadovat uprostřed války. Zároveň ale není namístě přílišný optimismus, pokud jde o dlouhodobé efekty takové změny. Ganc i Eizenkot si svou předpolitickou kariéru odbyli v armádě. Eizenkot formuloval vojenskou doktrínu Dahíja, která v rámci odstrašující strategie v boji proti polovojenským jednotkám schvaluje použití nepřiměřené síly vůči civilní infrastruktuře. Tedy doktrínu, jejíž destruktivní následky můžeme podle mnohých odborníků sledovat i nyní v Gaze.
Dnes oba působí ve středopravicové Národní jednotě. To je uskupení složené z Gancovy strany Modrobílá a Nové naděje Gideona Sa‘ara, které vzniklo při volbách v roce 2022. Svou politiku staví především na vymezování se vůči Netanjahuovi. Za „Bibiho“ hlavní problém vždy považovali zejména to, že je hrozbou pro židovskou demokracii, nikoli jeho řešení (či spíše neřešení) izraelsko-palestinského konfliktu.
Paradoxně tak mají největší odpůrci Netanjahua ke svému konkurentovi poměrně blízko. V politickém boji byla vždy patrná Gancova snaha vykreslit sebe sama jako důstojnější či správnější volbu oproti zlému a korupcí prolezlému Netanjahuovi. Jenže politická soutěž postavená na osobnostních rysech politiků jen zdůraznila to, že politicky se nijak zásadně neliší. Vposledku měli Netanjahu, Ganc i Eizenkot vždy podobný úkol – balancovat liberální izraelské instituce s ilegální okupací tak, aby nebyla židovská demokracie ohrožena zvenku ani zevnitř.
Povaha alternativy k Netanjahuovi bude však podstatná nejen pro konec války, ale zejména pro rozhodování o tom, co přijde po ní. Vítězství opozice by znamenalo především odstranění vlivu extremistických stran v současné vládní koalici. Velký sen izraelské krajní pravice spočívá v navrácení osad do Pásma Gazy. Netanjahuova neochota stanovit jednoznačné poválečné plány tyto mesianistické vize pouze dále posiluje.
Naděje na levici?
Nástupce se hledá také v levicových kruzích. Nedávno v politice skončila Merav Micha‘eli ze Strany práce a na obzoru zatím není příliš nových tváří. Sionistická levice tedy nyní bude mít za úkol najít nové politiky a političky, kteří ji udrží v parlamentu. V posledních volbách se totiž levicový Merec do Knesetu vůbec nedostal a Strana práce volební klauzuli málem nepřekročila.
K výraznějším postavám současné levice patří například Ja‘ir Golan, který se na politickou scénu vrátil i díky svým záchranným aktivitám v den masakru 7. října. Golan ale příliš nevybočuje z řady izraelských mainstreamových politiků. Jako bývalý generál sloužil několik let v IDF pod Netanjahuem a je rovněž spoluzodpovědný za rozsáhlou operaci Obranný štít v roce 2002, která byla kritizována pro vysoký počet mrtvých civilistů a značnou míru destrukce palestinských měst. Právě od Golana, dřívějšího člena Merecu, jsme mohli slyšet jedno z mnoha genocidních prohlášení, která od začátku války zazněla: v říjnovém rozhovoru pro server Ynet prohlásil, že je naprosto legitimní neumožnit vstup humanitární pomoci do Gazy a sdělit Hamásu, že dokud nebudou rukojmí propuštěni, mohou všichni v Gaze „zemřít hlady“.
V izraelském politickém prostoru se po zhroucení mírového procesu rozplynulo větší úsilí o proměnu politické imaginace a netanjahuovská hegemonie tuto tendenci jen dále stvrdila. Izraelská levice se v této nové éře již nevzpamatovala. Přinejmenším od voleb v roce 2009 podřizovala svou politiku té pravicové. Protože doufala v odstranění Netanjahua, dělala vše pro to, aby byla přitažlivější pro politický mainstream. To mimo jiné znamenalo také vyhýbat se termínu okupace. Označení „levičák“ se stalo synonymem pro zrádce, a tak se sionistická levice soustředila spíše na zdůraznění svého sionismu než levicových principů.
Radikálnější přístup ve vztahu k izraelsko-palestinskému konfliktu představují dvě nesionistická uskupení současné izraelské politiky – strana Chadaš (která v listopadu 2022 kandidovala spolu s arabskou stranou Ta‘al) a konzervativní islamistický Ra‘am. Ty však stejně jako středová levice zůstávají na okraji. Podle průzkumu Ma‘arivu z poloviny ledna by Chadaš-Ta‘al i Ra‘am mohly získat po pěti mandátech.
Přestože se Chadaš v Izraeli považuje za ultralevicovou stranu, její pozice k řešení okupace dobře ilustruje, jak se tamní perspektiva liší od požadavků neizraelské levice, která často upřednostňuje jednostátní řešení. Chadaš naopak stále zastává vizi dvou samostatných států.
Jakkoli idea jednoho společného státu nepřišla většině Izraelců a Palestinců příliš přesvědčivá ani před válkou, po 7. říjnu je pro ně už v podstatě nepředstavitelná. Politická diskuse v Izraeli bude muset tuto novou realitu reflektovat. Pokud chce izraelská levice být ve formulování řešení úspěšná, bude se pravděpodobně muset pohybovat někde mezi koncepty separace (dvoustátní řešení) a naprosté integrace (jednostátní řešení).
Politika ve stínu války
Od začátku války je také velmi znepokojující stupňující se násilí vůči Palestincům na Západním břehu či rostoucí podpora pro znovuosídlení Gazy. Předčasné volby by mohly tyto tendence přinejmenším zmírnit. Pro dlouhodobou politickou proměnu však současná alternativa k Netanjahuovi moc nadějí nenabízí. V politickém prostoru, jemuž na obou stranách mainstreamového politického spektra dominují především generálové a zavedené politické elity, se zatím náznaky směřování k opravdu demokratické a spravedlivé společnosti nezjevují.
Aktuálně sice v průzkumech vede středopravé uskupení, to se ale může velmi brzy změnit. Mnozí se obávají, že se jedná pouze o dočasný trend vyvolaný znepokojením ze způsobu vedení války Netanjahuovým kabinetem a skutečností, že v Gaze bylo k 28. lednu nadále drženo přes 130 rukojmích a zajatců. Je naopak pravděpodobné, že se celá společnost posune doprava, což už nyní můžeme pozorovat u představitelů politického středu.
Důležité samozřejmě bude, kdo do příštích voleb povede Likud a kdo vyplní politický prostor mezi ním a Gancovým projektem. Již zmiňovaný Gideon Sa‘ar půjde do voleb pravděpodobně bez Gance, protože jeho strana je více napravo a samotná má šanci přebrat voliče Netanjahuovi. Osobností na pravicovém spektru, pro které bude výhodný pád Likudu, je ale více: například expremiér Naftali Bennett, současný předseda strany Ješ Atid Ja‘ir Lapid, někdejší ministryně spravedlnosti a vnitra Ajelet Šaked či bývalý ředitel Mosadu Josi Kohen. Rovněž by se nemělo zapomenout na některé známé tváře z řad rezervistů či protestujících proti justiční reformě. Zejména hlas rezervistů bude ve veřejném prostoru v důsledku probíhající války značně posílen.
Staronovým problémem levicových i středových stran bude boj s typickými strašáky izraelské politické imaginace: mladí vojáci ve válce, trauma holocaustu a nově obrazy brutálního masakru na jihu Izraele. Obavy o národní bezpečnost budou politickému diskursu dominovat. Na levicové opozici nyní bude, zda dokáže diskuse ohledně bezpečnosti propojit s budoucností Palestinců a Palestinek na Západním břehu, v Gaze i Izraeli. To rovněž znamená nabídnout izraelské veřejnosti způsob a nástroje, jak přetvořit pocity zranitelnosti, vzteku a smutku do požadavků po spravedlnosti a udržitelném míru. Teprve v nadcházejících měsících se ukáže, zda je něčeho takového oslabená izraelská levice tváří v tvář výraznému nárůstu protipalestinských nálad vůbec schopna a především zda jí někdo bude ochoten naslouchat.
Autorka studuje politologii na FF UK.