Cosi vyššího

Není snadné popsat zákonitosti, dle kterých přicházejí na svět příslušníci toho zvláštního plemene lidí, jimž je pro jejich ojedinělý temperament obtížné porozumět a ještě obtížnější je s nimi souhlasit, ačkoli jejich pevným a zarytým postojům není možno odepřít stín pravdy. Často jde dokonce o pravdu tak přímočarou, že je člověku proti srsti ji zcela zavrhnout, ale čpí z ní zároveň cosi samolibého, nepraktického a vzdáleného hmatatelné každodennosti, bez které se nám i jednoznačná skutečnost musí jevit jen jako samoúčelná abstrakce, živená pouze pomýlenou představivostí snílků.

Ivan Málek, čerstvý čtyřicátník a dlouholetý kurátor v ­-ské umělecké galerii, projížděl jednoho květnového dne zapadlou jihomoravskou vesnicí, když ho napadlo, že by se zde mohl zdržet k obědu. Zastaralý venkovský hostinec ho překvapil dobrým jídlem, a protože bylo ten den taky krásné počasí, rozhodl se po obědě ještě k procházce. Měl rád tuhle roční dobu a jako každý obdivovatel starých mistrů malířského řemesla měl i on slabost pro venkov, především pak pro venkovskou přírodu.

Od restaurace přešel po dřevěném mostku přes říčku a při pohledu na louky s barevným bodláčím, tu a tam prosvěcené i červenými květy vlčího máku, ho objalo známé, bolestné dojetí člověka truchlícího nad obhroublostí vlastního citu, který před lety býval tak upřímný a zapálený, zatímco dnes už ho dojímá spíše vzpomínka na stará pohnutí, než že by ho rozechvívala ta nová.

Za poslední roky výrazně ztloustl a jeho svítivě bílá, slunci nepřivyklá pleť působila trochu nezdravým dojmem. Kráčel ztěžka, i v příjemném květnovém počasí byl oblečený do kabátu a držel se při chůzi zpříma s rukama sepnutýma za zády. Zdání aristokratické přísnosti ale skutečně dlelo jen na povrchu. Některé výstřednosti, ve kterých se zhlédl, a stejně tak ona starosvětská vážnost představovaly jen povrchní a ryze kosmetickou stránku věci – uvnitř měl mírnou, zdrženlivou povahu a mezi lidmi, kteří ho znali, si držel pověst nenapravitelného dobráka, ačkoli on sám takové řeči nerad slyšel. Jeho vlastní vrozená vlídnost mu po celý život překážela, a tak se snažil ji překrývat strojeným mrzoutstvím.

Protože toho dne nikam nespěchal, nechal se pozvolna unášet obrazností krajiny a nakonec svou procházku po venkovských lukách protáhl až ke třetí hodině, kdy se obloha ještě více vyjasnila a teplota nečekaně vzrostla. Po cestě zpátky ke svému vozu Málek míjel rekonstruovanou radniční budovu a na chvíli se zastavil v jejím stínu, kde ztěžka oddechoval a prohlížel si nově vyvedenou barevnou fresku, zdobící větší část čelní stěny budovy. Vyobrazovala pochodující vesnickou chasu, mladíci nesli skleněné demižony a za nimi kráčely v těsném závěsu dívky, které se držely za ruce.

Dveře do budovy byly otevřené a na radnici kolem vyčerpaného Málka občas prošlo několik lidí. Z informační tabule, umístěné na nízkém sloupku před vchodem, potom vyčetl, že se tu dnes koná jakási výstava, a napadlo ho, že by se přece také mohl podívat dovnitř. Vešel tedy s úlevou z dusného ovzduší do chládku, zaplatil pár korun za vstupenku a pokračoval do malé místnosti vlevo pod schodištěm, kde na něj čekalo několik prvních obrazů. Jeho umělecky nasycená, znavená a trochu cynická duše se už jen málokdy vzrušila nebo snad nadchla pro cokoli nového, přesto se kurátor při pohledu na první malbu příjemně zasnil, jak se mu to stávalo v posledních letech jen zřídka. Nic konkrétního zde samozřejmě nehledal, ani ho nenapadlo, že by měl exponáty bedlivěji zkoumat, nebo dokonce hodnotit, ale jakmile si prohlédl asi pět obrazů, dychtil náhle zjistit, co za význačné jméno, se kterým se doposud nesetkal, za těmito díly stojí. A co že se s ním poprvé setkává právě tady, jsou to snad kopie? Oko znalce mu říkalo, že nejsou, všechno se zdálo tak původní, neotřelé, přitom uhrančivé a bezmála biblické skrze podobu náboženské úcty, jakou malířův zasmušilý styl v pozorovateli probouzel. Zvláštním způsobem se zde snoubila ta nejhodnotnější tradice s čímsi novým a neotřelým. Když Málek došel až na konec výstavy, všiml si na stěně u dveří drobného fotoportrétu, uchyceného pod skleněnou destičkou. Přistoupil k němu a zahleděl se na mužský obličej. Pod portrétem stálo několik řádek, ze kterých udivený Málek vyčetl nejen autorovo jméno a jeho nízký věk, ale i rodiště a místo trvalého pobytu – v obou případech šlo o vesnici, ve které se právě nacházel.

Málek se zlehka pousmál a nevěřícně si jen tak sám pro sebe pokýval hlavou. Chystal se pak k odchodu, dokonce už i seděl za volantem, když ho jakési polozapomenuté pnutí přimělo vystoupit z auta a jít se zpátky na radnici vyptat na toho zvláštního malíře, kterého si zde přechovávali. Nicméně vše zašlo ještě dál, než by v první chvíli doufal.

Jakmile se Málek představil, uvedl svou pozici v ­-ské galerii a položil hlídači několik otázek ohledně autora výstavy, postarší muž hned naléhal, aby se kurátor na chvíli posadil v hale, a sám běžel do vrchních pater pro starostu. Ten zase po svém příchodu trval na tom, že nechá malíře během několika minut zavolat právě sem na radnici. Málek zprvu ze slušnosti odmítal, ale jen zdrženlivě, protože mít možnost dnes pohovořit přímo s umělcem se zdálo být přece jen lákavé – když už se tedy přiměl ohledně těch obrazů vůbec někoho oslovovat.

Do půl hodiny se na radnici objevil dva­adva­cetiletý hoch, slušně oblečený, ale s vlasy rozcuchanými a s nedospělým řídkým porostem po celé bradě i pod špičatým, podlouhlým nosem.

Málek se s úsměvem představil, sdělil mladíkovi nepokrytě své dojmy, při kterých nešetřil slovy chvály, a požádal ho, zda by mu k malbám něco neřekl. Alois Měchura – tak se mladý malíř jmenoval – zprvu neochotně prohodil cosi o tom, že každý obraz by měl hovořit jen sám za sebe a není potřeba žádných výkladů, ale nakonec strávil s Málkem déle než hodinu procházením celé výstavy a u každého plátna se sáhodlouze rozmluvil.

Po nějaké době se ke dvojici nakrátko připojil i starosta, který mladého malíře nešetrně chytil kolem ramen a přitiskl jednou rukou k sobě. „Tak co na něj říkáte? Je to náš místní umělec, to byste tady v zapadákově nečekal, že?“

Málek se nijak netajil, že ho přítomnost tak nesporného malířského talentu právě zde příjemně překvapila, a když se starosta o pár minut později zase vzdálil, sdělil kurátor Měchurovi, že by rád některá jeho díla vystavil v rámci společenské akce, kterou koncem následujícího měsíce chystá ve své galerii.

„A šlo by přímo o moji výstavu?“ zeptal se Měchura pochybovačně.

„To samozřejmě ne. Jedná se o zvláštní příležitost, při které bych rád veřejnosti ukázal několik mladých jmen z této… novodobé romantické tvorby, řekněme. Už dlouho jsem si s podobnou myšlenkou pohrával a dnes jste mě přesvědčil, abych se hned pustil do plánování.“

Jenže Měchura se po vyslechnutí Málkova návrhu netvářil nijak spokojeně, naopak se viditelně stáhl do sebe a soustavně vrtěl hlavou. A když se kurátor zeptal, co se mladíkovi na tom nápadu nezdá, úsečně odpovídal, že jediná výstava, o kterou by jevil zájem, je taková, která by byla věnována pouze a výhradně jeho dílu. Málek se dobrácky zasmál a vysvětlil Měchurovi, že není nic ani zdaleka znevažujícího na tom sdílet prostor s jinými nadanými malíři, jenže umělec stále zarytě odmítal.

„Říkám vám, že je to úplně normální,“ snažil se ho nadále přesvědčovat Málek. „Dělal to tak kdekdo. Řekněte mi třeba – kdo se vám líbí?“

„Líbí, líbí,“ převaloval to slovo v ústech Měchura, jako by ho snad trápilo nepříjemnou pachutí. „Líbí se mi kdejaká kytka na poli, líbí se mi, když se dobře najím, to přece není v umění žádné měřítko.“

„Dobře, tak jinak,“ pokračoval kurátor trpělivě, „Koho jako malíře uznáváte?“

„Nikdo takový není.“

„Prosím vás…“

„Goya,“ vyhrkl mladík. „Jinak nikdo nechápe, co by s tím štětcem měl dělat.“

„Jenom vy a Goya?“ pozvedl Málek obočí.

„On až ke konci života.“

Kurátor si unaveně povzdechl. Očima znova obhlédl obrazy, spojil si ruce za zády a nasál zhluboka vzduch do plic. „Podívejte, nemáte to zdaleka špatné, to už jsem vám dnes několikrát říkal. Nebudu se opakovat, máte co předat, to je zjevné. Ale takhle mluvit, navíc ve vašem věku…“

Tou větou se setkání náhle a zcela nečekaně skončilo. Poznámka o nízkém věku Měchuru urazila a navztekala natolik, že se beze slova a bez rozloučení otočil na patě a vypochodoval s brunátným obličejem z radnice, aby nechal vyjeveného kurátora nevěřícně přešlapovat na místě. Starosta na omluvu rozpačitě pokrčil rameny a snažil se vzácnému hostovi z hlavního města vysvětlit, že kluk má už holt takovou povahu. „Je to vztekloun, představte si, že se kolikrát i serval v hospodě jako pes. Přitom jste ho viděl – má dvacet kilo i s postelí, ale šijou s ním všichni čerti.“

Málek pak nad tím vším ve vteřině mávl rukou, a i když mu bylo toho zapáleného výrostka spíš líto, nehodlal se věcí dále zatěžovat.

Uběhlo pět měsíců a Málek na zážitek s vesnickým umělcem už téměř zapomněl. O to více byl pak překvapený, když k němu jednoho odpoledne kolega z nižšího patra přivedl přímo do kanceláře mladého Měchuru, který se prý už několik hodin procházel po galerii a poptával se po Málkovi.

Malíř s kurátorem si podali ruce a Měchura se posadil na nabídnutou židli.

„Tak co, pane Málku, dělal jste nakonec tu výstavu, o které jste mluvil? I bez mých obrazů?“ zeptal se malíř.

„Ano, uspořádali jsme ji koncem července, bylo to povedené. Neříkejte mi, že vám je dnes líto, že jste se taky nezúčastnil.“

„To mi líto opravdu není, jenom mě mrzí, že ztrácíte čas s průměrností, když očividně dokážete rozpoznat i skutečnou hodnotu.“

Málek sklopil tvář a jeho výraz potemněl. Dnes se přece jen nacházel u sebe v kanceláři, ne kdesi na návštěvě v malé vesnici na druhém konci země, a proto i jeho trpělivost nebyla zdaleka tak vstřícná.

„Byl jsem rád, že vás tady vidím,“ začal příkrým hlasem. „Opravdu. Napadlo mě, že jste třeba přišel k rozumu. Jak jsem vám říkal, dalo by se s vámi pracovat, nasměrovat vás, pomoct vám. Seznámit vás. Ale pokud se hodláte chovat tímto způsobem, tak mě prosím vás neokrádejte o čas.“

„Myslel jsem, že vám jde o umění,“ odsekl mladík.

„To ano, ale…“

„No tak! Hledáte tedy genialitu, nebo ne? A přitom se štítíte trochy výstředního chování?“

Málek se proti své vůli musel zasmát a pak váhavě pokýval hlavou.

„Co vlastně chcete?“ zeptal se mladíka, když se opět zklidnil a skryl svou přirozenou vstřícnost za masku přísného, pedantického akademika.

„Nejsem si jistý,“ pokrčil rameny Měchura a zamrkal sklopenými víčky. „Ale mám pocit, že bych byl rád, kdyby o mých obrazech věděli všichni.“

„Pak musíte začít tak jako všichni ostatní. Odspodu, na malých sdílených výstavách.“

„To je naprosto vyloučeno.“

„Co s vámi mám podle vás dělat?“ rozhodil kurátor prudce pažemi. „Proč se tomu tak bráníte?“

„Protože nejsem žádný začátečník nebo někdo, kdo zkouší, co se mu povede! Nebudu trpět, aby se dívali na moje obrazy jako na pokusy nějakého začínajícího snaživce, ze kterého možná jednou něco bude, ne, to je nepřípustné. Já jsem malíř. Nikdo ze mě malíře ne­­udělal, nikdo mě to nenaučil, za mým nadáním nestojí žádný proces. Kdybych vám v místnosti naskládal všechny své obrazy, vsadím se, že byste nepoznal, který z nich jsem dokončil před měsícem a který jsem namaloval už týden poté, co jsem poprvé držel štětec v ruce. A v tomhle to taky vězí, existují jisté… vesmírné hodnoty. Nesmíme veřejnost moc přeceňovat – dokud jim neřeknete, že se dívají na skvosty, projdou kolem a ani se nezastaví. Ale když je navedete, tak… můžou i oni pochopit. Často třeba už na první pohled.“

„Navést se přece dá i jinak,“ namítl kurátor, „nemusíte mít hned vlastní muzeum.“

„Pochopte, že jeden nešťastný pohled hlupáka má sílu zabít veškerou tvorbu jednoho génia!“

„Snad o sobě až tolik nepochybujete, abyste se tak bál kritiky,“ pronesl rýpavě Málek a netrpělivě si přerovnal několik dokumentů na psacím stole.

„Nerozumíte mi. Nepochybuju o sobě, naopak v sobě mám naprostou jistotu.“

Přestože se oproti jejich prvnímu setkání Měchura viditelně hlídal a pokoušel se držet své vystupování na uzdě, nedařilo se Málkovi jeho tvrdohlavá přesvědčení zvrátit. Snažit se pak v mladíkovi probudit alespoň trochu zdravé pokory se zdálo jako tak nemístný a neproveditelný kousek, že se o něj kurátor ani nepokoušel. Nakonec se od sporného tématu odvrátili a část odpoledne strávili v hovoru o samotném malířském řemesle. Zde si oba muži rozuměli daleko více. Zároveň trefnost, se kterou dokázal hned několikrát mladík obratně a jakoby bez námahy vystihnout některé myšlenkové koncepty, Málka proti jeho vůli fascinovala čím dál víc.

Před pátou hodinou se rozloučili, a protože se Měchura měl ve městě zdržet až do pondělka příštího týdne, smluvili si schůzku i na zítřek.

Večer u piva se pak Málek rozpovídal o svém zážitku, a čím déle nad mladíkem takto nahlas přemýšlel, tím tíživější a zbytečnější mu to celé začínalo připadat. Rozvíjel se v něm stín čehosi marného, z čeho se rodily čím dál tísnivější a melancholičtější myšlenky, po kterých se mu i celá jeho životní cesta jevila zbytečná a umělá. Odpor k Měchurově aroganci narážel na představu výjimečných tvůrců, kterým se snad určitý afekt musí odpouštět. Ale proč vlastně? Znal dobře tu zjevnou a lacinou kritiku vysokého umění, se kterou se nechávali často a hlasitě slyšet kdejací řečníci po hospodách; kritiku hovořící o subjektivitě, o za­­­­ujatosti, o nejednoznačné povaze veškerého umění a o korupci celé struktury, která ten kolos řídí. Zdálo se mu, že chápe, že si snad sám poprvé přiznává, jak málo upřímného citu ho ke všem těm duševním statkům ve skutečnosti váže.

„Pokud je ten kluk génius, prosím, já mu to upírat nebudu. Ale co dneska s géniem?“ rozhazoval později večer Málek divoce rukama nad stolem. „Co s ním? K čemu to vlastně je? K čemu to je dobré? A pořád je to taky věc vkusu, nic objektivního tady není, musíme si to konečně přiznat. Sto lidí, sto chutí, kluk může do zblbnutí opakovat, že je třeba nejlepší malíř na světě, nic to ale nemění na tom, že se s ním nikdo ani nesrovnává!“

Po zbytek večera Málka tento sentiment neopustil a do postele uléhal stále jaksi rozhořčený a nasupený. Ale jak tomu bývá u těchto měkkých povah, byl druhý den nesvůj, když vzpomínal na své včerejší promluvy. Z pití, na které nebyl v takové míře zvyklý, mu třeštila hlava, byl unavený, podrážděný i lítostivý souběžně. Představa dnešního setkání s Měchurou ho děsila, nechtěl dnes s nikým mluvit, ani neměl chuť přemýšlet, jenže schůzka už byla dohodnutá.

Když se pak krátce po obědě malíř objevil v jeho kanceláři, rozhodl se Málek pro jednou s mladíkem mluvit napřímo, přízemně a neodbíhat k žádným filosofickým abstrakcím.

„Přemýšlíte nad tím vším dle mého špatně,“ začal kurátor, když se Měchura posadil, „to je můj názor. Poslouchejte mě, neskákejte mi do řeči, vím, jak jste horlivý, ale je to všechno jen netrpělivost mládí.“

S vědomím, jak rázně se ukončilo jejich první setkání, se Málek po posledním slově zadíval na Měchuru a zkoumal, zda u něj zpozoruje nějaké pohnutí. Mladíkova tvář zůstávala nezměněna.

„Vím, že je to pro vás těžké, ale měl byste v prvé řadě myslet prakticky,“ pokračoval kurátor. „Ten zápal, jakkoli pro něj mám pochopení, se vás stejně nebude držet navěky a vy byste měl přemýšlet i nad tím, jak to svoje… nadání nějak věcně zužitkovat. Uznání, ceny, to všechno přijde vždycky až později, pokud je člověk trpělivý a pokud si neznepřátelí všechny, kteří o takových věcech rozhodují.“

„A co mám podle vás dělat? Co konkrétního máte na mysli?“ otázal se Měchura.

„Cokoli, snažte se najít uplatnění. Malovat na zakázky a tak dále, seznámit se s jinými malíři, jít studovat – nemyslete si, taky vás to v lecčem posune. Když ne v tom, co je pro vás nejdůležitější, tak alespoň načerpáte známosti, pochopíte ten náš svět zevnitř. Nemusí všechno být hned nejvyšší stupeň duševní tvořivosti. Držte se taky trochu při zemi.“

Měchura dlouho mlčel a se semknutými bezkrevnými rty přemýšlel. Nakonec promluvil klidným, kontrolovaným hlasem, který přesto nedokázal zcela překrýt podrážděné vzrušení.

„Podívejte, nedovedu to tak vyjádřit, jak bych chtěl. Umím malovat, těžko chtít, abych uměl i mluvit. Tak se raději zeptám. Proč bych měl podle vás něco takového dělat? Myslím to vážně, proč? Jaký je smysl v tom být další z milio­nu námezdních patlalů?“

„Třeba obživa, to je u většiny dospělých lidí poměrně důležitá záležitost,“ odtušil kousavě kurátor.

„Cha, radši budu stokrát dřít na stavbě u míchačky, než dělat to, co mi navrhujete. Vždyť je to směšné! A vy řeknete, že nemusí být všechno hned snaha o velikost… Jak může člověk vůbec ztrácet čas se štětcem a s plátnem, když se nepokouší ztvárnit před sebou tu nejhlubší nadpozemskou pravdu, jakou je schopen obsáhnout? Proč s tím ztrácet čas, pokud bych se nesnažil pokaždé vytvořit ten největší a nejosvícenější obraz, jaký kdy kdo namaloval? Forma nám degraduje a umírá, disciplínu nahradil samoúčelný excentrismus. Všude se to dneska hemží obrázky, které by dokázalo nakreslit pětileté dítě, a zapomíná se, k čemu to vlastně má sloužit. Žádná lidskost, jen samý plevel! Místo toho, aby se s námahou hledalo cosi vyššího, zaplavuje se to kolem nás jenom plevelem, který přetěžuje život a dělá všechno jen zbytečně složitější. Dobrá, pár lidí se na ulici usměje nad roztomilou malbičkou, někdo se potěší v galerii se šampaňským v ruce, ale smrt tím tihle tuctoví kumštýři nikomu přijmout nepomůžou. Naopak, umělci teď tím svým smetím jen poutají lidstvo pevněji k té zvířecí zemině místo toho, aby jim pomáhali se nadechnout jako bytostem, které dávno překonaly zvířecí stadium. Řeknu vám, může to klidně jednou dopadnout tak, že všechno tělesné za nás bude obstaráno, kolem samá falešná čistota, pohodlí, zábavička, ale žádná míra takového bohatství nikdy nezmění to, co děláme o samotě za zavřenými dveřmi na záchodech, ani to, jak sebou škubeme na smrtelných postelích. To bude breku, až každá taková zaslepená bytůstka na sklonku života zjistí, že ta pouťová jízda už za chvíli skončí! Chce se mi z toho smát škodolibou radostí, když si ty lidské červy představím. Překrýt všechno náplastí, ale neučit se dívat, co se pod ní nachází, to je mantra dnešního světa. A vy mi říkáte: přidej se k nim, dělej to tak jako oni a zapomeň na všechny úctyhodné ambice…“

Takto hovořil Měchura ještě dlouho a Málek ho nechával se vymluvit. Vpravdě už příliš neposlouchal a spíše jen čekal na příležitost, kdy by mohl sezení s mladým horlivcem konečně uzavřít. Bylo toho už příliš.

Příště se již nepotkali, ačkoli vzpomínka na rozpravy s tímto vesnickým umělcem kurátora od té doby z ústraní provázela skoro každým dnem jeho života. Vtěsnala se nepozorovaně do jeho myšlení a jako mytická bytost, usazená na rameni, mu našeptávala cynické a rozkladné negace jevů, které dříve přijímal bez připomínek. Během každé rozšafné umělecké debaty, v průběhu přikrášlených a samoúčelných výstav moderního umění, při pohledu do těkavých očí aspirujících malířů, kteří se tak často a spokojeně ztráceli v tendenční, mravokárné průměrnosti – to všechno už navždycky obsahovalo nahnilou pachuť rozkladu. Abstraktní umění, které dříve prosazoval, a o kterém se domníval, že se mu líbí, pozvolna ztratilo svou hodnotu. Dráždila ho nahodilá zaměnitelnost motivů, samoúčelná provokativnost, se kterou autoři svá díla přednášeli, i absence jakékoli vytříbené formy a zřetelné řemeslné disciplíny.

Nad samotným původcem těchto nových myšlenkových tiků ale přemýšlel jen zřídka. Až o mnoho let později se Málek při návratu z Rakouska spontánně rozhodl prodloužit svou cestu, aby zajel do malířova rodiště, které se nacházelo jen několik desítek minut od jeho původní trasy. Ve vsi se po Měchurovi vyptával, ale dozvěděl se jen tolik, že prý už tu nebydlí. Nic dalšího o něm nezjistil. Kdoví, jestli ještě vůbec maluje.