Západoafrický Senegal má novou hlavu státu, jež vzbuzuje velká očekávání. Bassirou Diomaye Faye, který byl nedlouho před březnovými volbami ve vězení, se po svém zvolení přesunul přímo do prezidentského paláce. Závěr jeho kampaně připomínal pouliční slavnost.
V Senegalu proběhly 24. března po pěti letech prezidentské volby. V zemi s dominantní rolí prezidenta šlo o zásadní politickou událost, tím spíš, že předchozí hlava státu Macky Sall mandát nakonec neobhajoval, jakkoli se zprvu snažil interpretovat ústavu tak, že mu třetí kandidaturu umožňuje. Volbám navíc předcházela politická krize, která si ve státě, kde na rozdíl od všech sousedů nikdy nedošlo k vojenskému převratu, vyžádala desítky obětí z řad demonstrantů. Úřady obdržely 93 kandidatur, z nichž uznaly rekordních devatenáct. Mezi zneplatněnými byla i velká jména, například syn bývalého prezidenta Karim Wade. Právě s odkazem na spory ohledně kandidatur se končící prezident na poslední chvíli pokusil odložit volby z února na prosinec, ústavní soud však toto rozhodnutí po protestech zrušil, takže nakonec proběhly jen s měsíčním zpožděním.
Když jsme s kamarádkou při své březnové cestě západní Afrikou překračovali mauritánsko-senegalskou hranici, do volební neděle zbýval přesně týden. Už v Mauritánii jsme o politické situaci jižních sousedů od místních hodně slyšeli. Mnoho lidí tam má na Senegal příbuzenské či jiné vazby. Pro Sowa, zaměstnance environmentální neziskovky v Nouadhibou, navíc sledování dynamického vývoje v zemi, odkud pocházel jeho otec, představovalo odpoutání od reality stagnujícího mauritánského režimu, v jehož čele se od vojenského převratu v sedmdesátých letech střídají generálové. V mauritánském hlavním městě Nouakchottu jsme potom viděli kolonu aut oslavující propuštění dvojice senegalských opozičních politiků Bassiroua Diomayeho Fayeho a Ousmana Sonka v rámci amnestie pro zadržené v souvislosti s protivládními demonstracemi posledních tří let.
Politická slavnost
Politická situace v Senegalu se v poslední době stále více zamotávala. Ousman Sonko, hlavní tvář opozice a spoluzakladatel antisystémové strany PASTEF, hlásící se k nové vlně levicového panafrikanismu, čelil od roku 2021 různým trestním stíháním, včetně obvinění ze znásilnění a vyhrožování. Ta se nakonec u soudu neprokázala, byl však odsouzen za „kažení mládeže“. Daňovému inspektorovi, který se proslavil jako whistleblower daňových úniků zahraničních firem a později se stal poslancem a starostou Ziguinchoru, nakonec rozsudek znemožnil kandidovat. Sonko a jeho příznivci označili obvinění za politicky motivovaná a především mladší generace, u které má politik velkou popularitu, opakovaně protestovala na jeho podporu. Demonstrace několikrát přerostly v otevřené střety s policií. Vláda zároveň omezovala přístup k sociálním sítím, v čemž opozičně naladěná část společnosti viděla snahu odříznout Senegal od světa a znemožnit informování o průběhu krize a postupu armády a policie.
Mezitím se do popředí dostal Bassirou Diomaye Faye, taktéž daňový inspektor a člen strany PASTEF. Organizoval demonstrace, stál za vytvořením opoziční koalice pro parlamentní volby v roce 2022 a nakonec byl i náhradním kandidátem na prezidenta. Ani jemu se ovšem nevyhnulo zatčení, když ho policie obvinila z šíření lživých informací a pohrdání soudem. Jeho kandidatura však zůstala platná, a tak se mohl po svém propuštění deset dní před volbami znovu vrhnout do kampaně. Tu v senegalských městech nešlo přehlédnout. Kromě billboardů a letáků byly k vidění i kamiony se soundsystémem hrajícím písně, jež opěvovaly kandidáta v oblíbeném tanečním žánru mbalax. Na některé z hlavních ulic vždy došlo k zablokování provozu a nastala atmosféra pouliční oslavy s troubením, tancem nebo domácími „plamenomety“ ze sprejů. Ke koloně se spontánně přidávali lidé z dané čtvrti. Slavnostní charakter letošní kampaně ještě posiloval fakt, že kvůli posunutí voleb připadala její závěrečná fáze ve většinově muslimském Senegalu na ramadán, kdy každý večer ulice ožívají při přerušení celodenního půstu.
Nová pravidla?
Volby byly především soubojem vládního kandidáta Amadoua Ba, který voličům nabízel „společnou prosperitu v míru“, založenou na pokračování projektů a investic odcházejícího prezidenta, a opoziční dvojice vystupující s heslem „Diomaye = Sonko“. Tandemu, který nyní vládne, když Diomaye po svém vítězství podle očekávání jmenoval Sonka premiérem, se podařilo v Senegalcích vzbudit naději na změnu. V západním světě stále častěji sledujeme volby, kde voliče „menšího zla“ motivuje především nutnost odvrátit vítězství někoho neakceptovatelného. Z tohoto pohledu působila pozitivní motivace většiny Senegalců velmi povzbudivě. Mnoho lidí, se kterými jsme o volbách mluvili, věřilo, že dojde ke změně, kterou si podle nich zaslouží nejen Senegal, ale velká část afrických zemí. Například středoškolský učitel angličtiny Diop doufá v konec nepotismu a klientelismu v politice a ve zrušení privilegií úzkých skupin společnosti. Ani jeden z obou vítězů se za roky práce daňového inspektora nestal miliardářem, jak je podle něj v Senegalu zvykem, nežijí v luxusu a neprosazují na vysoké pozice své známé. Zároveň se opoziční hnutí do velké míry organizovalo zdola, důraz se klade na názorovou svobodu a lidé si zvykají požadovat po svých lídrech plnění slibů.
Velké naděje vkládané do nově zvoleného prezidenta samozřejmě mohou vyústit ve zklamání. Ještě před volbami nám taxikář v M’bouru říkal, že propuštění opozičníků jistě proběhlo výměnou za beztrestnost současné elity a že z boje s korupcí nic nebude. Zlepšit životní úroveň tak, aby nezaměstnaní mladí Senegalci přestali umírat při snaze dostat se na člunech do Evropy, jak Sonko hlásal v kampani, představuje náročný a dlouhodobý úkol. Do nového vedení si nelze projektovat ani progresivní ideály: kritiku vzbuzuje například nízký počet žen v nové vládě či Sonkova homofobie. Především pro mladé Senegalce – například Bayeho, trenéra volejbalu, který pořádá akce pro děti na ulici, nebo Silyho, jenž pracuje v dakarských docích – však Diomaye a Sonko představují politiky, se kterými se mohou identifikovat a kteří ukazují, že je možné lépe využít potenciál jejich země. Zamýšlené změny kontraktů na těžbu ropy či lov ryb u senegalských břehů tak, aby nevyhovovaly jen západním firmám, nebo opuštění západoafrického franku, kontrolovaného Evropskou centrální bankou, mohou v boji s neokolonialismem inspirovat i další africké země.
Autor je sociální pracovník.