Často mi teď v hlavě zní verš z písničky Davida Tibeta o černých lodích žeroucích nebe: „Who will deliver me from myself?“ Dobrá otázka do časů pýchy, samomluv a samohan. Kdo nás zachrání z toho, co jsme a čím jsme se stali? A kam nás přitom vytáhne?
Letmé rozhlédnutí po světě napovídá, že nás asi čeká nějaká poušť. A na ní liška od malého prince, nějací jurodiví starci. A Hagar, žena, která dala jméno Bohu.
Tohle je docela pěkný příběh právě o tom „myself“. Hagar byla egyptská otrokyně patřící Sáře, manželce starozákonního patriarchy Abrahama, a to ještě v době, kdy se Sára jmenovala Sáraj a její muž Abram. Hospodin v této fázi vyprávění starozákonní knihy Genesis už po mnoho let Abramovi slibuje potomstvo. A pořád nic. Sáraj nerodí. A Abram se tak těší… Má stáda, disponuje politickou mocí, vítězí ve válkách. Opravdový patriarcha je to. Jenomže bez „tradiční rodiny“. Napětí je dost zřetelné a cítí je i Sáraj; asi proto přichází za svým manželem s nabídkou: „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní.“ „Abram Sárajiny rady uposlechl,“ čte se v českém ekumenickém překladu o řádek níž. A funguje to, Hagar je těhotná.
Prakticky všichni středověcí křesťanští komentátoři knihy Genesis na tomto místě zdůrazňují, že Abram souložil s Hagar z lásky k Sáraj (která mu svou otrokyni nabídla místo sebe) a zejména z lásky k dosud nenarozenému, přislíbenému potomstvu. Žádná sexuální touha v tom nebyla, patriarcha nepropadá mnohoženství. Jenom čistý cit tu pozorujeme při práci. Lásku, z níž vycházívají ta nejhorší emocionální zranění.
Abram se Sárají za sebou mají v této době desítky let soužití, desítky let vzájemných křivd, jak se to tak mezi lidmi děje. Sama přítomnost otrokyně Hagar v této domácnosti patrně odkazuje k jedné takové. Když manželé před mnoha lety za hladomoru sestoupili do Egypta, rozhodl Abram, že jejich vzájemný vztah (a Sárajina identita) musí zůstat tajemstvím: „Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu. Až tě spatří Egypťané, řeknou si: to je jeho žena. Mne zabijí a tebe si ponechají živou. Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu.“ Sáraj manžela poslechla, dostala se tak až k faraonovu dvoru a společně s Abramem pak byla vyhoštěna, když na faraonskou domácnost začaly dopadat Boží rány a tak se ukázalo, jak se věci ve skutečnosti mají.
Po ráně a krizi zůstaly jizvy, připomínky selhání vztahu – toho, že Abram s ohledem na své vlastní zájmy použil a přeznačil svou manželku. Hagar je zřejmě takovým egyptským suvenýrem. Podle Mikuláše z Lyry, komentátora z první poloviny 14. století, který hojně čerpal z rabínských komentářů, byla Hagar dcerou egyptského krále, jež u dvora viděla Sárajinu svatost a rozhodla se, že bude raději služebnicí této ženy než princeznou v Egyptě. Samá láska, obdiv a touha po tom, aby věci směřovaly k dobrým koncům. A z toho spousta bolesti.
Když Hagar zjistila, že je těhotná, přestala se cítit jako otrokyně a Sáraj „poklesla v jejích očích“. Ta, která se na svou paní dívala vždy odspodu, z podřízeného postavení, jí najednou hleděla tváří v tvář. Sáraj to urazilo, stěžovala si Abramovi. On je přece pánem domu, a měl by tudíž rozsuzovat spory mezi členkami rodiny. Abram ale nesoudí, jenom Sáraji říká: dělej si, co chceš, „ta otrokyně je v tvých rukou“. Možná to činí z lásky, možná ze zvyku, nesejde na tom. A Sáraj začne Hagaru ponižovat, až ji nakonec z domácnosti vypudí.
V příběhu se děje ještě leccos dalšího. Hagar prchá a pak se z pouště vrací do Abramovy domácnosti. Porodí syna jménem Izmael. Když se pak manželům (teď už s proměněnými jmény Abraham a Sára) narodí jejich vlastní syn Izák, Hagar je vyhnána podruhé, tentokrát i se synem a nadobro. Bodem obratu při obou vyhnáních je pro Hagaru setkání s Božím poslem, který ji napoprvé ponoukne k návratu, napodruhé jí ukáže studnu, aby napojila Izmaela umírajícího žízní. Při prvním setkání Hagar při rozhovoru s poslem dává Bohu, který jej vyslal, jméno – je to „Bůh vidění“, ten „Vševidoucí“. Po druhém setkání se Hagar díky Božímu požehnání usazuje v poušti, mění ji v obydlenou zem, nachází pro Izmaela manželku v Egyptě a opět vstupuje do mezilidských vztahů, lásek a bolestí, z nichž předtím utíkala.
Ale předtím se alespoň na chvilku dala vidět a pohlédla zpříma na toho, kdo před ní stál. Jako žena dívající se na zkázu a viditelná ve vyprahlé zemi. Právě jako taková byla zachráněna. A asi příliš nesejde na tom, kým.
Autor je komparatista.