Často mi teď v hlavě zní verš z písničky Davida Tibeta o černých lodích žeroucích nebe: „Who will deliver me from myself?“ Dobrá otázka do časů pýchy, samomluv a samohan. Kdo nás zachrání z toho, co jsme a čím jsme se stali? A kam nás přitom vytáhne?
Letmé rozhlédnutí po světě napovídá, že nás asi čeká nějaká poušť. A na ní liška od malého prince, nějací jurodiví starci. A Hagar, žena, která dala jméno Bohu.
Tohle je docela pěkný příběh právě o tom „myself“. Hagar byla egyptská otrokyně patřící Sáře, manželce starozákonního patriarchy Abrahama, a to ještě v době, kdy se Sára jmenovala Sáraj a její muž Abram. Hospodin v této fázi vyprávění starozákonní knihy Genesis už po mnoho let Abramovi slibuje potomstvo. A pořád nic. Sáraj nerodí. A Abram se tak těší… Má stáda, disponuje politickou mocí, vítězí ve válkách. Opravdový patriarcha je to. Jenomže bez „tradiční rodiny“. Napětí je dost zřetelné a cítí je i Sáraj; asi proto přichází …
