Mezi technologií a hrou

Generování literárních textů pomocí umělé inteligence vzbuzuje řadu otázek, nadějí i obav. Jedni se nechávají unášet představami rozšíření kreativních schopností člověka, který své síly spojí s umělou neuronovou sítí. Jiní se hrozí právních, etických i ekonomických dopadů takového počínání. Debata se vesměs točí kolem autorství, které se tím vskutku nepřehlédnutelně proměňuje. Trochu se však zapomíná na druhého, neméně podstatného činitele, totiž na čtenáře. Zůstává ve světě, kde si nemůžeme být jistí, zda čteme text vzešlý z lidské mysli, mechanického algoritmu, nebo z jejich spolupráce, jeho pozice snad nezměněná? Sotva.

Pole pro pozorování

Jistě, pokud by někdo vygeneroval básnickou sbírku nebo dokonce román, vydal ho pod svým lidským jménem a čtenáře o tom neinformoval, pak by se skutečně z čtenářského hlediska nemuselo nic měnit. O takových případech by pak pochopitelně nevěděl ani autor tohoto článku a mohl by pokus o jeho napsání v tuto chvíli vzdát. Pokud ovšem necháme stranou literaturu žánrovou či komerční, v umělecky ambiciózní literatuře nedává podobné klamání valný smysl. A vskutku, setkáváme se spíš s opačným extrémem, totiž se zdůrazňováním, či dokonce nadsazováním role AI v literární tvorbě. Tady začíná být čtenářské chování už celkem vzrušujícím polem pro pozorování. Pojďme se tedy podívat na texty několika čtenářů/recenzentů referujících o těch několika literárních projektech vytvořených s pomocí AI, které se dosud objevily v českém či slovenském literárním kontextu. Patrné jsou dva základní přístupy. Jednoznačně častější je tendence vystavět recenzi jako popis procesu generování a pak přejít k zobecňující úvaze o osudu literatury v „éře umělé inteligence“. Vyskytuje se ale i sofistikovanější tendence založit recenzi na reflexi čtení vygenerovaného textu a za­­ujímat při tom hodnotící stanovisko k jeho literární kvalitě.

První z těchto strategií tedy dominuje. Mnoh­­dy je na jejím principu vystavěna celá recenze, v menším počtu případů jsou obě strategie kombinovány na ploše jednoho článku. Významnou rétorickou figurou v rámci této strategie je vyslovení obavy z toho, že spisovatelé budou nahrazeni umělou inteligencí. Vzniká tak efektní emoční oblouk, jelikož zpravidla následuje uklidňující závěr, že umělá neuronová síť pravděpodobně bude spíše nástrojem pomáhajícím spisovatelům, nikoli jejich konkurencí. Tento apokalyptický mód je dobře patrný na titulku článku referujícího o projektu Digitální spisovatel: „Konec spisovatelů v Čechách. Povídky už umí psát i umělá inteligence“. Autor si přitom vystačí s faktem, že původcem daných textů je údajně stroj, a o jazykové či literární kvalitě povídek se vůbec nezmiňuje.

Druhá ze jmenovaných strategií, založená na reflexi samotného procesu čtení, je mnohem citlivější vůči literárnosti posuzovaných textů, byť rovněž nemůže zamlčet kontext jejich vzniku. V případě divadelní hry AI: Když robot píše hru (2021; viz A2 č. 7/2021) vyšlo několik článků, které měly povahu klasické divadelní recenze a jedinou technologickou otázkou, kterou si jejich autoři kladli, byla ta základní: zda robot může napsat hru. Odpovědi byly negativní. Na recepční strategii, citlivé primárně vůči umělecké, nikoli technologické stránce generativního díla, je založena rovněž divadelní recenze Jany Machalické zveřejněná v Lidových novinách. Recenzentka shledává ve hře „existenciální naléhavost“ a bere ji jako podnět k metadivadelní úvaze o vývoji „postdramatického divadla“. Tedy i zde recepce ústí do obecnější úvahy, ale neuniká ze světa umění. Autorka přistupuje na nastolenou komunikační hru a technické nedokonalosti vygenerovaného textu vnímá jako projevy absurdního divadla či jako specifickou formu humoru.

Reflektované čtenářství

Tato literárně a umělecky citlivá recepční strategie je ovšem spojená právě se zmíněným principem komunikační hry. Někteří recenzenti pojem hry dokonce ve svých textech explicitně zmiňují. Například Jan Škrob v recenzi básnické sbírky Výsledky vzniku (2020): „Tam, kde robotická básnířka Liza Gennart třeba naráží na určité limity – v občasném opakování nebo cyklení slov a sousloví, nebo třeba ve střídání gramatického rodu v první osobě i v rámci jedné básně – bylo by to u člověka možné číst jako autorský záměr a svébytný autorský rukopis. Osobně jsem pro tuto interpretaci i u Lizy Gennart, byť samozřejmě tak trochu v rámci hry.“ Herní aspekt čtení zmiňuje v recenzi téže sbírky i Daniel Hevier. Má za to, že tento typ poezie nelze číst „neutrálně“: „A aj keď sa o to budeme vedome usilovať, v pozadí (pre)čítaného nám bude neustále znieť šum podozrenia či poznania, že niečo nie je v poriadku.“ Hevier podává svědectví o tom, že jako čtenář musel „o něco usilovat“, nějak své čtení řídit či modelovat. Vede k tomu podle něj jinakost generovaných textů, které jsou bytostně subversivní, jelikož narušují „pořádek“, tedy naši konvenční představu o tom, jak má vypadat lyrická poezie. Herní princip této recepční strategie se vlastně týká každé nedokonalosti generovaného textu. Čtenář má v takové situaci tendenci tento deficit osmyslnit jako záměrný aspekt díla či jako specifickou kvalitu.

V řadě recepčních metatextů se obě uvedené čtenářské strategie kombinují, v rovnováze se však vyskytují jen vzácně, například v recenzi Martina Makara, opět na sbírku Výsledky vzniku. Recenzent zde zápasí s mezistavem, kdy má tendenci číst verše jako běžnou, existenciál­­ně založenou poezii, nebo naopak poměřovat výpovědi se skutečností jejich strojového původu – jako by polemizoval se svým vlastním čtením. Součástí této strategie je uvědomění si skutečnosti, že čtení má různé vrstvy. Žádnou nelze úplně potlačit, lze ovšem přepínat pozornost, dát vybrané vrstvě prioritu, a přitom neztrácet ze zřetele vrstvy ostatní. Čtení se zde jeví jako vrstevnatý proces.

Pro tento článek jsem vybral pouze některé z dokladů čtenářských strategií, které jsme společně se Zuzanou Husárovou analyzovali při práci na chystané knize Kultura neuronových sítí. Dospěli jsme přitom k určité typologii forem čtení literatury generované pomocí AI. První formu nazýváme „technologické čtení“. Čtenář se zde soustředí pouze na technickou stránku generativního procesu, nevnímá generované texty jako texty literární a posuzuje úspěšnost nasazené technologie. Nezahajuje recepční hru s daným textem, respektive jeho subjekty, naopak texty vnímá desubjektivizovaně jako pouhé technické produkty, které mohou svědčit o člověku a lidské kultuře maximálně jako specifická forma statistiky. Druhá z recepčních forem, „literární metačtení“, představuje mnohem komplexnější a složitější recepční aktivitu, a tak je její definice rozdělená do několika bodů: jsou to jednak již zmíněné aspekty vrstevnatosti a intencionálnosti, jednak herní princip mimikry a konečně také metahabilita.

Umění neumět

Recepce literárního textu je vzhledem k jeho fikční povaze vždy svým způsobem hra. Zde ovšem do této hry vstupují informace o reálných okolnostech vzniku generovaného díla. Čtenář se ocitá na rozcestí, kde může přistoupit na hru a za texty dosadit například Lizu Gennart jako jejich fiktivní původkyni, a přitom vědět, že reálný původce má zcela jinou povahu. Může tedy přistoupit na nabízený mód čtení, u něhož ovšem nelze pominout jeho herní povahu. U běžného díla přirozeně dochází ke konfuzi subjektu díla a psychofyzického autorského subjektu, hra se stává nezřetelnou, respektive ustupuje ze čtenářova zřetele. V případě generovaného díla herní povaha čtení ze zřetele neustupuje, je stále přítomná a podílí se na tvorbě smyslu. Proto zde hovoříme o metačtení. Generovaný text nelze vnímat jako lidskou výpověď, ale lze jej číst jako hru na ni. Absentuje zde rozměr reálné autenticity, ale nemusí absentovat rozměr hry na autenticitu – což se ostatně týká i řady negenerovaných textů, u kterých si věrnost autenticity většinou nemůžeme ověřit, pouze ji předpokládáme.

V rámci herně založené recepce pak lze vnímat nedostatky a nedokonalosti vzniklé automatickým generováním textu jako projevy umělecké záměrnosti, ba dokonce jako projevy nejvyšší roviny umělecké dovednosti čili metahability – zde se jedná o „umění neumět“, tedy o praxi, kdy tvůrce neusiluje o absolutní virtuozitu, ale v zájmu autentické a citově plné výpovědi nechává promlouvat své dílo i skrze jeho trhliny a nedokonalosti, které jako by nás vracely do okamžiku jeho zrodu. A přesně to platí pro generované texty a jejich literární metačtení. V těchto textech je řada „chyb“, které ukazují na proces zrodu/generování. Literárním metačtením lze z těchto nedokonalostí učinit nositele estetické funkce; technickým čtením lze prostřednictvím těchto míst text naopak významově a literárně anihilovat. I strojová chyba tedy může mít lidský rozměr, dokonce rozměr polidšťující, pokud je jako taková čtena – v rámci herní situace literárního metačtení. Naopak pokud budou generované texty v budoucnu skutečně technicky a jazykově dokonalé, bude hrozit jejich umělecký propad, jelikož recepční hra bude postrádat příležitosti k rozeznání metahability.

Autor je literární teoretik.