Úvahy o tom, jakým způsobem ovlivnila umělá inteligence literaturu, se nejčastěji soustředí na otázky, které souvisejí s pojetím autorství nebo hledáním rozdílů mezi lidskou a strojovou kreativitou. Existence generovaných uměleckých děl má ovšem dopad i na čtenáře a čtenářské strategie.
Generování literárních textů pomocí umělé inteligence vzbuzuje řadu otázek, nadějí i obav. Jedni se nechávají unášet představami rozšíření kreativních schopností člověka, který své síly spojí s umělou neuronovou sítí. Jiní se hrozí právních, etických i ekonomických dopadů takového počínání. Debata se vesměs točí kolem autorství, které se tím vskutku nepřehlédnutelně proměňuje. Trochu se však zapomíná na druhého, neméně podstatného činitele, totiž na čtenáře. Zůstává ve světě, kde si nemůžeme být jistí, zda čteme text vzešlý z lidské mysli, mechanického algoritmu, nebo z jejich spolupráce, jeho pozice snad nezměněná? Sotva.
Pole pro pozorování
Jistě, pokud by někdo vygeneroval básnickou sbírku nebo dokonce román, vydal ho pod svým lidským jménem a čtenáře o tom neinformoval, pak by se skutečně z čtenářského hlediska nemuselo nic měnit. O takových případech by pak pochopitelně nevěděl ani autor tohoto článku a mohl by pokus o jeho napsání v tuto chvíli vzdát. Pokud …
