Občas si při literární výchově na gymnáziu přijdu jako Haňťa, který hrne stohy knih do lisu, a z něj vycházejí úhledné balíky. Hrnu do hlav svých studentů a studentek spoustu různých textů a knih, jež se uvnitř jejich hlav prapodivně propojí a slisují. Na rozdíl od Haňti to dělám zpravidla čtyři po sobě jdoucí roky a vzniklé balíky – studenty a studentky – následně nechávám projít výstupní kontrolou, která zhodnotí, zda byl materiál dobře slisován: všichni absolvují didaktické testy, projdou ústní zkouškou a nakonec jsou až na výjimky vyznamenáni maturitním vysvědčením, podobně jako byly Haňťovy výlisky dekorovány reprodukcemi Slunečnic Vincenta van Gogha.
V ideálním případě je systém spokojen s tím, jaké krásné balíky jsme vylisovali, a distribuuje je dál. Dělá to ovšem značně nekoordinovaně, nevede si žádné záznamy o tom, kam kdo pokračuje, kdo dorazí do cílové destinace a kdo se cestou ztratí. Nikdo také příliš neřeší, co do oněch balíků cpeme ani co se s nimi děje poté, co jsou – mnohdy s velkou péčí a láskou – slisovány. A přitom by stačilo málo: vyhodnocovat zpětnou vazbu. Analyzovat a propojovat data z přijímacích zkoušek a didaktických testů a dávat je k dispozici učitelům, ředitelům a zřizovatelům. Sledovat, z jakých škol se studující hlásí na univerzity a nakolik jsou úspěšní. Aktivně zjišťovat, co dělají po absolvování střední školy.
Všechna zmíněná data v systému v zásadě máme, ale nepropojujeme je. A často nás vlastně ani nezajímají: jak jinak si vysvětlit třeba to, že do přihlášky na vysokou lze vyplnit libovolnou střední školu (nikoli nutně tu, kde student či studentka studovali), aniž by to mělo jakýkoli dopad. Opravdu je nám tak moc jedno, jak mladí lidé procházejí vzdělávacím systémem? V takovém případě se k nim ale chováme jako k výliskům, u nichž je nám lhostejné, jestli jsou určeny k nějakému smysluplnému účelu, anebo jdou rovnou do stoupy.