V následujících měsících se budou v této rubrice vedle jiných příspěvků pravidelně objevovat komentáře věnované podmínkám práce v umění a kulturních institucích. První text této volné série shrnuje, co se stalo s dlouho slibovaným, očekávaným a diskutovaným statusem umělce a umělkyně.
Pohled do výstavy Lenky Glisníkové a Judity Levitnerové v Galerii 35M2. Foto Peter Kolárčik
První místnost je prázdná. V další jsou na sebe natěsnané dvě prostorové instalace: jednu tvoří dřevěné stojany držící napjaté obdélníkové látky, na kterých jsou vypálené černé obrysy lidí a staveb; druhá se skládá z propletených a různě ohnutých kovových trubek, na nichž jsou připevněné skrumáže drobných předmětů, kusů textilu a kabelů. Z jedné takové skrumáže vykukuje USB vstup do počítače, rozbitý skřipec na vlasy a změť tenkých měděných drátků s potištěným plastovým objektem. Instalace Judity Levitnerové a Lenky Glisníkové se setkaly na výstavě Dissolving Shadows, která do 14. února 2025 probíhá v pražské Galerii 35M2, a společně vybízejí návštěvnictvo, aby hledalo pojítka mezi technooptimistickými vizemi světa bez práce a současnou ekologickou krizí.
Postavy a architektura zachycené na vypalovaných kresbách Levitnerové evokují utopistické představy ze sci-fi filmů a textů šedesátých a sedmdesátých let, kdy ještě bylo možné doufat, že nás automatizace a nové technologie osvobodí od monotónní, nenaplňující práce. Otázkou ovšem je, nakolik optimisticky vyznívají rozpité, energicky kreslené obrazy plné ohořelých šmouh. Je to utopie, kterou předběhl rozklad. Stejně tak kovové struktury od Glisníkové evokují změť, jakou způsobuje chaos a přehlcení. Studený odpadový materiál působí nepříjemně a nepomáhá ani jeho tmavě žluté a oranžové nasvícení.
Plán obnovy
Práce se čas od času stává tématem výstav současného umění, ať už je zkoumána z perspektivy vizuální reprezentace (jako na výstavě Dělník je smrtelný, práce je živá v Galerii výtvarného umění v Ostravě, 2021), nebo z pohledu kritické teorie (Muzeum přízraků v pražské galerii Display, 2021). V Galerii 35M2 se ji ale autorky pokusily nahlédnout skrze emoci zklamaných nadějí, přičemž nenabízejí moc východisek. Je to pochopitelné, protože samy umělkyně si uvědomují, že se tato problematika týká i jich a jejich umělecké práce, která je stěží uživí. Možná jsme doufali, že po pandemii se situace zlepší, ale je to spíše naopak – práce v kultuře je v čím dál větší krizi. Proč tomu tak je a existuje nějaká šance na změnu?
Určitou naději vzbudila státní kulturní politika pro roky 2021 až 2025, kterou připravilo předchozí vedení ministerstva kultury v čele s Lubomírem Zaorálkem. Jejím cílem měla být především podpora kulturní infrastruktury (nejen) v regionech a pak také zákon o statusu umělce a umělkyně. Dokument přišel v pravý čas, protože po covidu do České republiky proudila v rámci takzvaného Národního plánu obnovy finanční podpora od Evropské unie. Část peněz opravdu dorazila k jednotlivým profesním organizacím, které realizovaly výzkumy v jednotlivých kulturních odvětvích, díky čemuž jsme se dozvěděli, jak neudržitelná je situace pracujících ve výtvarném umění, divadle, audiovizi (zvláště pak mezi ženami pracujícími v tomto oboru), v překladatelství, mezi tanečníky a tanečnicemi nebo v literatuře. Další část z celkových 7,39 miliardy korun šla na kreativní vouchery, rekonstrukce soukromých kulturních objektů, na transformaci Státního fondu kinematografie nebo na digitalizaci. Nedošlo ale k žádné zásadní změně, která by pomohla těm, kdo kulturu v Česku udržují v chodu.
Vykuchaný status
Co se tedy stalo s oním vytouženým statusem umělce a umělkyně? Problém je, že skoro nic. Místo propracované a systematické podpory, která by sloužila k narovnání podmínek mezi prekarizovanými OSVČ a zaměstnanými pracujícími v kultuře, jsme se dočkali pouze registru a příslibu, že budou navýšena stipendia na tvůrčí účely. Na ně ale bohužel mnoho tvůrců a tvůrkyň nedosáhne, protože se zpřísnily podmínky jejich získání. Nově totiž ten, kdo o stipendium žádá, nesmí být zaměstnán na více než poloviční úvazek, a navíc je třeba, aby jeho příjmy z umělecké činnosti za poslední dva roky tvořily alespoň polovinu celkových příjmů. Žadatel či žadatelka nesmí v dané době studovat nebo mít příjmy vyšší než průměrná mzda. Dané podmínky tak zcela vylučují ty umělce a umělkyně, kteří se vlastní uměleckou činností neuživí – ať už jsou to spisovatelé, nebo výtvarní umělci a umělkyně. Ministerstvo kultury navíc plánuje, že ročně bude moci podpořit přibližně 1500 projektů, každý asi 90 tisíci korun, což znamená, že podpora nebude nijak vysoká a navíc bude vázaná na realizaci konkrétního projektu.
Stipendia tak nijak nepomohou těm, kdo mají nejisté a nepravidelné příjmy a v některých obdobích (například při nacvičování představení) se ocitnou bez nich, ani těm, kdo se kvůli stáří nebo nemoci nemohou fyzicky náročné umělecké práci věnovat (typicky tanečníci a tanečnice). Stipendia nepomohou ani s narůstajícími odvody na zdravotní a sociální pojištění, což může být pro některé profese v odvětví, kde téměř 40 procent všech pracujících tvoří OSVČ, likvidační. Zároveň nijak neřeší neférové odměny nebo dlouhodobý problém při uplatňování daňových výdajů, kdy jsou paušální výdaje u umělecké práce v rámci režimu OSVČ či svobodného podnikání snížené na 40 procent (oproti 60 procentům u jiných forem podnikání).
Vypadá to, jako by na ministerstvu nepochopili, o co ve statusu umělce a umělkyně jde. Registr kulturních a kreativních pracujících určitě dává smysl, protože může být dobrým nástrojem ke zmapování kulturní scény a situace, v níž se nacházíme. Ve výjimečných momentech, jako byla třeba covidová pandemie, taková databáze urychlí přímou finanční pomoc těm, kterým vypadly příjmy. Je proto dobře, že vstupní podmínky nejsou nadefinované příliš úzce. Do registru, který snad začne platit od letošního července, může být zapsána fyzická osoba, která prokáže, že se v posledních třech letech věnovala alespoň 24 měsíců umělecké činnosti či profesi, jež s uměleckou činností bezprostředně souvisí. Díky lobbingu profesních organizací a asociací se podařilo prosadit široký registr, který může sloužit i technickým pomocným profesím nebo třeba pracujícím v překladatelství či editorství. Takto velkorysé podmínky se ale už netýkají stipendií, a tak můžeme očekávat, že pracující v kultuře budou se zápisem do registru váhat.
Data máme
Ministerstvo kultury dlouho argumentovalo tím, že nemůže provádět žádné velké změny v oblasti práv pracujících v kultuře. A to z toho důvodu, že mu chybějí data o sektoru, který je nepřehledný a prolíná se s dalšími oblastmi, protože velká část lidí z kultury se živí prací mimo svůj obor. Teď už ale tyto argumenty neplatí – díky výše zmíněným výzkumům máme dobrý přehled o tom, jak práce v kultuře vypadá. Navíc z nich vyplývá, že třetina až polovina respondentů a respondentek se svou prací neuživí, případně že přemýšlejí nad změnou povolání. Přesto ministerstvo nepřišlo s propracovaným systémovým řešením, naopak situaci zhoršilo tím, že „zařízlo“ jedinou legislativu, na kterou OSVČ v kultuře spoléhaly. V kombinaci se snížením rozpočtů příspěvkových organizací to vede k tomu, že další lidé přicházejí o stálé zaměstnání a ocitají se ve švarcsystému.
Vyčerpání a frustrace teď dopadají především na spolky a profesní organizace, které se v posledních letech statusem umělce a umělkyně zabývaly a jejichž zástupci a zástupkyně se účastnili pracovních skupin na ministerstvu kultury. Možná je to ale příležitost obrátit pozornost k samotné kulturní scéně. Je totiž jasně patrné, že aktuální situace se jen tak nezmění, a to ani s volbami do sněmovny na podzim. Proto je teď třeba zaměřit se na odborové organizování a propojování napříč kulturním sektorem, ať už skrze profesní asociace, nebo odbory v kultuře. K tomu se vrátím v příštím textu.