Volná improvizace podle perkusisty Eddieho Prévosta spočívá v odvaze vydat se do míst, která jsme ještě nikdy nenavštívili. A platí to jak pro hráče a hráčky, tak pro posluchačstvo. Loňská nahrávka dua Kordík–Prévost názorně ukazuje, jak taková zvuková cesta do neznáma může vypadat.
„Našli jsme, co jsme hledali, a teď nevíme, co to je, kam to dát nebo co s tím dělat.“ Úryvek z knihy Čas v Praze (1967, česky 2017) finského spisovatele Penttiho Saarikoskiho vystihuje situace, které nejsou v životě vůbec neobvyklé: o něco usilujeme, a když toho dosáhneme, zjišťujeme, že netušíme, co si s tím počít, a přestáváme si být jisti, jestli právě tohle je to, co jsme chtěli. Je těžké říct, nakolik ovládáme vlastní životy. Existují lidé, kteří si myslí, že mají svůj osud plně pod kontrolou, ale otázka je, zda to není jen iluze. A pokud to iluze není, je možná namístě se ptát, o co všechno jsou tito jedinci ochuzeni.
Citát odkazuje i k tomu, že naše plány často selhávají, a jsme proto nuceni improvizovat. Když se zabývám improvizací jakožto uměleckou metodou, vždy se snažím upozornit právě na tuto podobnost s lidským životem a na to, jak nám cílené vystavování se nejistotě v rámci umělecké tvorby může pomoci při zvládání nečekaných životních peripetií. Zatímco …
