Tvorbu oceňované estonské autorky charakterizuje hluboký vztah k přírodě i k lidskému společenství. Obojí je konfrontováno se zkušeností ztráty – ať už se jedná o plošné odlesňování, nebo sebevraždu blízkého člověka. Jak se Triin Paja svěřila v následujícím rozhovoru, mezi truchlením a úžasem ve své poezii nerozlišuje.
Vaše básně se vyznačují silným vztahem přírodě. Jak vnímáte kategorie lidského a mimolidského? Prolínají se, nebo vůči sobě stojí v opozici?
Fascinuje mě krása jinakosti mimolidského světa, která je někdy nepřátelská nebo temná. Krása zvířat, stromů, kamenů. Setkání s divokou přírodou mě naplňuje. Ale cítím, že sama jsem z toho světa vydělená, že jde o jiný jazyk bytí. Můžu pít z poháru lesa či řeky, ale nikdy sem nebudu úplně patřit – ne tak, jako srnec nebo kukačka. Myslet si, že do tohoto prostředí patřím, aniž bych zasvětila život jeho studiu, pohroužila se do něj a učila se mu instinktivně rozumět, by bylo arogantní. Ale moje matka tam možná ještě patří. Jako malá se spřátelila se srnou a dodnes tráví polovinu dne v přírodě, vídá vlky a losy…
Často přemýšlím o urbanizaci a o tom, že se s každou další generací zdá naše spojení s přírodou slabší a slabší. Ale já stále čekám, vyhlížím tu chvíli, kdy se člověk opět stane její součástí, začne do ní patřit. Je …
