Recenze divadelního představení - carabus cancellatus

V okamžiku, kdy to divadlo skončilo, jsem měl plnou pusu milostných slov: protimiska, opačná kádinka, tulipánový škopek. A ještě také „smaragd kádě“. Ale zapomněl jsem je rychleji, nežli jsem po potlesku sešel na jeviště, kde stál dlouhý stůl s osmdesáti nebo devadesáti miskami, mísami, malými káděmi, škopky, dózami a skleněnými prohlubněmi, který v průběhu představení tvořil živoucí střed scény. S prázdnou pusou jsem stál nad miskami a nevěděl, co chci, jenom jsem si pamatoval, že toho před chvilkou bylo mnoho a že jsem si tím vším byl naprosto jistý. Z plánů, o nichž jsem – po rozsvícení – nepochyboval, nezbylo nic. Překvapený svou pozicí, v rozpacích jsem ze stolu zvedl a položil zpátky lehké plechové vědro menších rozměrů – čímž jsem pouze získal jistotu, že už to s jinou nádobou v žádném případě nebudu opakovat. Vzápětí mě opustilo i překvapení a také rozpaky se ztratily – a já začal okukovat a osahávat starou konev na olej, stojící u nohy …