Básně oceňované polské autorky zachycují současnost digitálně vyčerpaným jazykem a současně tematizují básnická dilemata spojená s vyprázdněností slov a jejich neschopností reprezentovat realitu. „Na práškách / by se to dalo snést. Jazyk, kterým píšu, je mrtvý jako: / #soubor_mem_nálepka_obrázek.“
Třpyt
Četli jste: Camuse, Barthese, někoho dalšího –
už nevím, jen další jména. Debatovali jste,
že Klimt je lepší než někdo další – už nevím,
jen další jména. Nejsem si jistá, nejsem si
jistá, jestli jste lkali na nádraží v Ełku nebo na
jakémkoli
nádraží. Ełk a lkání. Nejsem si jistá, jestli žít,
zneužít, nepřežít – máte jizvy na ústech nebo
na dlaních. Raději se zmlčte. Raději se zmlčme,
bude to čistší, kurva, budeme čistší.
Smyčka
Představ si ztělesnění slova: zoufalství. Sešlou a rozčarovanou tvář mé matky (po třiceti letech dostávání bídy). Představ si ztělesnění slova: zoufalství. Dlaně lidí makajících v továrnách, rozpraskané jako krunýř želvy – velké a staré želvy, která nese tenhle svět. Představ si prasklinu: čekání na konec směny nebo na slzu, stejně nutkavé jako čekání na převod ze skrillu. Představ si lásku k dlani, která mlátí, pokoru k dlaním, které nuzně krmí. Představ …
