Přeložil Rudolf Starý
Malvern 2024, 168 s.
Fenoménem sebevraždy se zabývá medicína, právo, sociologie i teologie. Společná je jim tradičně vůle sebevraždám nějakým způsobem bránit – třeba ve Velké Británii byla až do roku 1961 dobrovolná smrt považována za těžký zločin. Pro psychologa Jamese Hillmana, autora publikace Duše a sebevražda, však tento jev nemá objektivní charakter a náš vztah k němu nemůže určovat prevence, nýbrž otevřenost vůči zkušenosti. Sebevražda je totiž výrazem duševního života – ostatně ani nesmrtelnost není pro psyché hotový fakt, podobně jako smrt nemusí představovat definitivní konec. Hillmanova studie klade naléhavé otázky a přináší podnětný materiál k úvahám. Autor odmítá „antipsychologickou“ léčbu v podání moderní medicíny a psychiatrie, které se podle něj vážně prohřešují vůči duši; zajímá ho smysl, nikoli kauzalita. Nemoc a zdraví jsou relativní klasifikace a ustálené vzorce hodnot a cílů bývají problematické. Podle Hillmana platí, že „každá smrt je sebevražda“, a analytik se musí řídit zásadou „neškodit duši“, neboť ta často dobře ví, co chce: „Rozum je možné nahradit strojem, ale duši nikoli.“ Suicidium může být logickým východiskem cesty, nikoli prohrou a katastrofou. V psychoterapii jde o jedince, nikoli o pojem. Hillmanovo pojetí duše a jejích vztahů je podobně jako v jeho dalších knihách velmi subtilní a přesvědčivé, ovšem zdá se, že proces hlubinné analýzy a roli analytika až příliš absolutizuje – existují jistě i jiné nástroje (sebe)poznání.