Argo 2025, 256 s.
V roce 2008 spustila Česká televize jeden ze svých divácky nejúspěšnějších cyklů – Retro. Na tento pořad navázaly tři knihy, nespočet výstav a nakonec nový román Petry Horákové Okno na západ. Ačkoliv původním a autorkou deklarovaným záměrem knihy bylo upozornit na složitost života za pozdního socialismu (v kontextu opakovaných výkřiků o tom, jak byl před rokem 1989 „svět ještě v pořádku“), dopadlo to jinak – Okno na západ je spíš nekonečným výčtem rekvizit, jež běžného občana obklopovaly v druhé polovině osmdesátých let. Horáková se pokouší přiblížit předrevoluční léta pohledem dvou protagonistů z pražského sídliště poblíž letiště, odkud odlétají spoje i na mnohými idealizovaný Západ. Zhruba patnáctiletý David vypráví z vlastní perspektivy, zatímco život jeho sousedky a spolužačky Marty je podáván ve třetí osobě. Oba hlasy však znějí sterilně, jako výklad unavené průvodkyně regionálního muzea: „Politickejch vtipů koluje strašně moc a jsou dobrý. Zajímalo by mě, kdo je vymejšlí.“ Který puberťák by taková slova pronesl? Někdy se zdá, jako by se autorka snažila vysvětlit dobu socialismu někomu, kdo strávil posledních sto let v umělém spánku. Čtenář si sice může zavzpomínat na céčka, verzatilky, ručně pletené kousavé svetry, touhu po pravých džínách a pomfritech z fastfoodu Arbat na Příkopě, ale o vnitřním světě postav se nedozví nic. Takové zobrazení pozdní normalizace nikoho nepostraší. Spíš podobně jako zmíněný televizní cyklus nebo retro týdny v Lidlu buduje další pomník době před listopadem 1989.