Když jsem s Janem Tesařem před sedmi lety dělal rozhovor do A2 č. 19/2018, tehdy pětaosmdesátiletý historik se na něj očividně pečlivě připravil a zahltil mě neuvěřitelným množstvím informací, mimo jiné o výzbroji a taktice československé prvorepublikové armády. Povídali jsme si skoro čtyři hodiny, a spousta se toho do finální, tištěné verze pochopitelně nedostala – nebylo na to zkrátka místo. Ze všeho, co mi tehdy Tesař řekl, mi asi nejvíc utkvělo něco, co by se dalo považovat za jeho politické a vlastně i lidské krédo: „V lidské společnosti od věků je a navěky zůstane napětí mezi chudými a bohatými, ovládanými a vládnoucími. Přirozený cit vede člověka, aby stál vždy na straně slabšího! Tím pomáhá pokroku ve smyslu humanizace světa. Pokrok ovšem není nikdy zaručen – jakmile síla a organizovanost pracujících poleví, sociální vymoženosti jsou odbourávány a propast mezi třídami se prohlubuje, jak to máme před očima dnes.“

Ačkoli se Tesař nikdy nepřestal hlásit k socialismu („Řaďte mne mezi utopické socialisty,“ řekl mi při naší rozmluvě), zařaditelný byl v mnoha ohledech obtížně. Například proto, že se v jeho myšlení našly i konzervativní momenty, třeba v pojetí národa (jak upozorňují Adéla Lábusová a Robert Krumphanzl), také však z toho důvodu, že dokázal spolupracovat s každým, s kým ho pojila dělná práce, bez ohledu na vzájemnou ideovou či politickou různoběžnost. S mnohými se ovšem také rozešel, kvůli čemuž získal v disentu a později v exilu pověst nekompromisního, konfliktního člověka (což ve svém textu připomíná Lukáš Rychetský). K této pověsti nepochybně přispívalo i to, že se v polemickém zápalu občas nechával svádět k příkrým soudům. Měl však okruh přátel a dlouholetých spolupracovníků, s nimiž ho nepoutala sdílená „ideologická“ pozice, nýbrž vztahy založené na osobním respektu a důvěře. Že netvořili stejnorodý proud, nicméně – poněkud klamně – posilovalo představu o jeho postavení solitéra.

Po roce 1989 se Tesař do českého prostoru vracel jen zvolna, v podstatě až v druhé polistopadové dekádě, a nejdřív jako historicko-politický myslitel a esejista. Jako historik se plně navrátil až v roce 2016 monumentální Českou cikánskou rapsodií – své životní opus magnum tedy dokončil až po osmdesátce (více se o Tesařovi­-historikovi dočtete v eseji Víta Sommera). Díky péči nakladatelství Triáda vyšel i soubor Tesařových textů z let 1968 až 1980, jeho exilová esejistika však na souborné vydání stále čeká (v čísle se jí věnuje Ondřej Slačálek).