Kontroverzní koncepce dokumentárního cyklu s Janem Burianem se dala očekávat předem, protože ho produkčně zaštiťuje mnohoznačně nazvaná společnost Hypermarket Film Filipa Remundy a Víta Klusáka, známých reklamních manipulátorů s (ne)vědomím ná­roda. Prvek paradoxu jako základní tvárný princip vstupuje už do samotného názvu díla, především v úběžníku se jménem Jana Buriana. Většina těch, co alespoň povrchně sledují mediální vystupování patrně nejznámějšího českého propagátora islandské kultury, na Burianovi vždy oceňovala jeho až archaicky nonšalantní vystupování i hloubavý, takřka něžně ironický humor a dobrou orientaci v okruzích kulturní periferie. V mezích autorské ironie či kalkulu dua Remunda-Klusák je to zcela ideální platforma pro obsazení Buriana proti hereckému/lidskému typu. Titulnímu aktérovi se totiž zjevně některé konfliktní postoje a především jejich manifestace příčí a do nepříjemné hry vstupuje jen při vědomí vyššího
(sofistikovaného) záměru (např. díl o Olze Šípkové). Vkrádá se dojem, že Burian v první chvíli (a při veřejném povědomí o jeho bezkonfliktnosti a vstřícnosti k ženské otázce) oběma konceptuálním umělcům posloužil jako emocionální beranidlo; jako ten, kterému nezůstanou žádné dveře uzavřeny. O to nečekaněji působí jeho zřetelně vědomá proměna v útočivého tazatele, který na hranici verbální agresivity usiluje o stvrzení klusákovsko-remundovského výkladu portrétované osobnosti.

Posouvání žánru portrétu?

Jenže zde právě osobitá aktualizace Českou televizí a společností Febio dosti vyprázdněného portrétního formátu naráží na základní a neoddiskutovatelné limity žánru. Osobnost zvolená pro konkrétní díl cyklu by měla být, použijeme-li jednoduchou charakteristiku, vykreslena přiměřenými tvůrčími postupy. Kresba na ploše 25 minut bude zákonitě zjednodušující a v důsledku většinou i povrchní. Autoři cyklu se (a to jen v některých případech) pokoušejí zjevné koncepční nedostatky vyrovnávat konfrontační strategií, stavějící proti sobě mediální obraz dané osobnosti a jeho kritické hodnocení samotným portrétovaným. Paradox!!! Nemluvě o tom, že výkladové koncepty osoby z portrétu jsou nejen zpravidla vymezovány samotným Burianem, ale mnohdy i nad rámec přímé konfrontace stvrzovány v dialogu s režisérem dílu. Výsledné znejistění portrétované osoby zanechává hořkou pachuť apriorního kritického čtení bez potřebné snahy o porozumění
dané osobnosti, které s jistou dávkou škodolibosti vyvolává úsměv především u kritických vykladačů popkultury.

Na hranicích talentu

Nabízí se protiargument o uměleckém dílu-aktu, jenž překračuje hranice své autonomie a iniciuje veřejný pohyb. Ten však musíme brát s rezervou, pokud přihlédneme k dosti nečitelné motivaci iniciátorů projektu Burianův den žen. Už Klusákův a Remundův Český sen je v mnoha ohledech rozporuplný film, zamyslíme-li se nad jeho výpovědní hodnotou. Nejenže zvolený výsek reklamních mechanismů, zahrnujících manipulativní princip, je prezentován v značném zjednodušení, ale navíc nálepkou „český“ v názvu je sugerováno (a to zejména ve směru do zahraničí), že se jedná o dílo usilující o postižení svérázu národní povahy.

Zdánlivě nesouvislá hranice mezi tvůrčí ironií (s klackovsky postmoderním nádechem) a zřetelným (politickým, ekonomickým) kalkulem se při hodnocení produkce dua Remunda-Klusák neodbytně vnucuje. A bohužel při poukazovaném aspektu účelové povrchnosti zřejmě převažuje prvek vypočítavosti. To je škoda i pro Burianův den žen, protože se bezesporu jedná o inspirativní projekt se zřetelným výpovědním potenciálem, kterého se navíc ujali jedni z nejtalentovanějších tvůrců současné české dokumentaristiky.

Autor patří do okruhu redaktorů festivalového deníku

Dok.revue při MFDF Jihlava.