Jednou z četných těžkostí, které musí současný český film překonávat, je fakt, že škála etablovaných filmových žánrů v našem prostředí nikdy nebyla příliš široká. Několik desetiletí trvající komunistický režim znemožnil plnohodnotný vývoj mnoha z nich.

Existence vyprofilovaných žánrů umožňuje tvůrcům pohrávat si s pravidly a klišé, respektovat je, rozvíjet i překračovat. Vymezuje mantinely pro tvůrčí pohyb. Českým filmařům některé mantinely chybějí.

Juraj Herz se letos pokusil snímkem T.M.A. (viz A2 č. 17/2009) resuscitovat český horor, v kinech se objevil retro thriller Normal Julia Ševčíka, loni vzbudil rozruch Václav Marhoul válečným filmem Tobruk (A2 č. 39/2008); řada žánrů však u nás prakticky neexistuje a jen málo českých porevolučních žánrových filmů se zdařilo.

Pokud má nějaký typ filmu v Česku skutečně silnou tradici, jsou to obtížně žánrově zařaditelné smutně-veselé lidské příběhy. „Smutné“, „hořké“, „hořkosladké“ či „mrazivé“ komedie, ve kterých vystupují nikoli postavy, ale postavičky, a zaznívají často lehce bizarní rozhovory. Polské úsloví říká „je to absurdní jako v českém filmu“. „Smát se vlastní tragédii byla v tomto století jediná možnost, jak mohl tak malý národ na tak nebezpečném místě v Evropě přežít. Humor byl vždy zdrojem sebeobrany. Když už se nemůžete smát, nezbývá než spáchat sebevraždu,“ pronesl v roce 1970 Miloš Forman, autor Hoří, má panenko (1967) a dalších vrcholných českých tragikomedií, které tuto tradici formovaly v jejích počátcích. I v posledních dvaceti letech na ni svým způsobem navázalo několik českých režisérů včetně Jana Svěráka, Petra Zelenky či Jana Hřebejka. Je však jednodušší natočit tradiční žánrový film než tápat v poloprázdnu?

Krásné vábení

Své o tom ví autor letošního typického zá­stupce žánru „mrazivé komedie“, režisér filmu Muži v říji, Robert Sedláček. Ten byl dříve znám jako autor filmů pro intelektuá­ly – kromě psychologického dramatu Pravidla lži (2006) natočil dokumenty pro televizi Václav Bělohradský: Nikdo neposlouchá (2005), Miloš Zeman – nekrolog politika a oslava Vysočiny (2007) či V hlavní roli Gustáv Husák (2008). Možná také proto nejsou Muži v říji stejně jako Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992) jen lidovou taškařicí. Ona mrazivá vrstva je v této komedii pod tenkou slupkou komiky cítit velice zřetelně. Muži v říji jsou však též příklad filmu, který na tradici tohoto žánru navazuje otrocky, bez invence.

Název filmu odkazuje na tradiční venkovskou soutěž ve vábení jelenů. V Sedláčkově filmu ji pořádá jihomoravská vesnička Mouřínov a účastnit se jí má sám premiér. Mouřínovští potřebují peníze na novou silnici a slavnost je pro ně příležitost, jak na premiéra udělat dojem a vymámit z něj příslib pomoci. Události několika dnů před slavností a během ní fungují jako prostor, kde se postupně odhalují osobnosti lidí z vesnice a zejména jejich problémy.

Návaznost na tradici českých tragikomedií je zde zřejmá. Člověk si nemůže nevzpomenout na Formanovu zálibu v tancovačkách a bálech nebo na typické komické postavičky: smutný vesnický intelektuál, nešťastná koktavá holka z hospody, snaživý starosta, vzteklý hospodský, nechybí ani obecní blázen. Sekvence s premiérem (skvělý Igor Bareš) a jeho ochrankou i scény vtipně a jemně parodující tendence některých vrcholných politiků žoviálně dokazovat, že jsou vlastně „tak trochu jedni z nás“, jsou sice výborné, herci hrají obstojně a celý film graduje spolu se soutěží ve vábení, nicméně to nadějné, co v Mužích v říji bublá pod povrchem, se na světlo vytáhnout nepodařilo. Na vině je zejména Sedláčkův scénář: tradici ctí, nedokáže s ní však zacházet kreativně. Žánrová klišé tu neslouží jako mantinely, v nichž očekáváme originální nápady, zajímavě napsané postavy či dobré vtipy. Klišé zůstala klišé. Scénář je navíc plný
nevypointovaných odboček (nalezené pohřebiště) a nepochopitelných sekvencí, u kterých divák jen tuší, co asi měly znamenat.

V kontextu současných českých filmů Muži v říji možná na chvíli pobaví, jak napovídají poměrně pochvalné recenze v českém tisku, ale místo tradiční „závažné komedie“, jíž očividně chtěli být, přinesli do kin podívanou, kterou jako bychom viděli už mnohokrát, a v lepší verzi. Originalita versus klišé. Nenechat se svázat tradicí je těžký úkol. Podobně těžký jako pracovat bez ní.

Autorka je filmová publicistka.