Lidový deník (Žen­-min ž’­-pao) 27. listopadu informoval o svízelích vládní dobročinnosti v provincii Šan­-si. Tamní vláda se rozhodla, že pomůže nejchudším domácnostem tím, že jim v zimě zdarma poskytne uhlí na zátop. „Nenadáli se, že poté, co dorazí letošní dávka na jedno z míst určení, změní se příchuť tohoto altruistického počinu: dodané uhlí trpí několika nedostatky: malý podíl uhlí, velký podíl kamení; uhlí je vlhké a jeho kvalita nevalná; na domácnost vyjde méně, než bylo slíbeno; domácnosti sice neplatí uhlí, ale platí dopravní náklady, někde dokonce i rozvoz a vykládku.“ U vjezdu do vsi Ku­-te­-siang se tak vrší hromady špinavého, prakticky nehořlavého kamení a všude je prý slyšet nadávání obyvatel. O příčinách tohoto stavu ani o jejich vyšetřování není v článku ani slovo, ale místní vláda prý ujistila veřejnost, že akce „co domácnost, to tuna uhlí“ pokračuje a nejpozději do 10. prosince dojde
k jejímu uskutečnění.

Nejsladší čínské mandarinky, „ša­-tchang­-ťü“, které „jsou sladší než cukr“, se v Číně těší té nejlepší pověsti. Zákazníci netrpělivě vyhlížejí, kdy se jejich oblíbená chuťovka dostane na pulty obchodů a do stánků. O praktikách, které popularity „cukrových mandarinek“ zne­užívají, se rozepsal Lidový deník 28. listopadu (ani v dalších médiích nechybějí mandarinkové články – podle některých „cukrové mandarinky nebudou letos tak sladké jako obvykle!„). „Odkrýváme skryté praktiky prodejců ovoce: označují ovoce libovolně tak, jak se jim hodí,“ hlásá titulek článku, jehož autoři si vzali na paškál maloobchodní prodejce i distributory mandarinek. Novináři při své investigaci v Chang­-čou přišli na to, že prodejci zcela běžně „vystavují hlavu ovce, ale prodávají kočičí maso“: značkou „ša­-tchang­-ťü“ označují mandarinky jiných, méně žádaných a méně chutných (a levnějších) odrůd. Přistižený prodejce pan Sü, který prodával pod značkou ša­-­-tchang
dva různé druhy mandarinek, nezapíral a dodal: „Mandarinky chodí v krabicích, už distributoři to takhle míchají.“ Po výletě do velkoskladu novináři zjistili, že mandarinky levnější odrůdy se prodávají jak pod pravým názvem, tak také jako odrůda ša­-tchang.

Agentura Nová Čína (Sinchua) přinesla 25. li­­­s­­­topadu v rubrice Japonsko článek, v němž srovnala bytovou situaci v Japonsku a v Číně. „Proč Japonci nemluví o problémech s bydlením?“ ptá se autor článku už titulkem a dále rozvíjí popis poválečné bytové politiky v obou zemích, který pro Čínu nevyznívá příliš příznivě. „Známá žije v Tokiu. Společnost na dětské potřeby, ve které pracuje, jí přispívá na bydlení, takže sama na byt musí dávat jen sedminu platu. Má starší sestra žije v Kjótu a mezi Japonci si nevšimla, že by bydlení považovali za problém. Na druhé straně vím od jednoho pekingského realitního makléře, že v Pekingu na jeden byt tři plus jedna připadá čtyřiadvacet osob.“ Čínská vláda prohlašuje, že do pěti let postaví šestatřicet milionů subvencovaných bytů, ale obyvatelé se ke slibům stavějí s nedůvěrou. „Jak bychom se mohli poučit z úspěchů a chyb Japonska?“ ptá se autor
a zdůrazňuje nutnost právního zakotvení takového slibu. V Japonsku se totiž státní bytová politika opírá o ústavní právo na zdravý život v civilizovaných podmínkách. Poukazuje také na to, že v Japonsku se díky přísným pravidlům téměř nevyskytují spekulace s byty, navíc přidělování bytů probíhá losem. „Japonsko udělalo dobře, že se postaralo o bydlení buržoazie – její kupní síla vzrostla, a tím se posílila celá ekonomika,“ cituje se v článku vyjádření japonského realitního odborníka, který těmito slovy doporučil čínské vládě stejný postup. Tristní situa­ce zatím v Číně přetrvává i v oblasti hypoték. Kdo si poprvé kupuje byt, musí složit dvě pětiny celkové ceny v hotovosti, na zbytek může dostat půjčku. Komu nějakým způsobem nenaspořili rodiče, těžko si může koupi bytu dovolit. Aby byl seznam problémů s čínským bydlením úplný, zmiňuje článek i nízkou kvalitu domů, u nichž se developeři snaží srazit stavební náklady na
minimum.

Nejen Evropa již oceňuje memoáry coby jeden ze zdrojů poznání historie. Jak informoval 25. listopadu ve svém článku Pekingský deník (Pej­-ťing ž’­-pao), v hlavním městě funguje kulturní společnost zabývající se zaznamenáváním vzpomínek lidí ze všech vrstev společnosti. Dosud se podařilo shromáždit na tři sta záznamů od profesorů vysokých škol přes lidové umělce k účetním. Nejedná se přitom pouze o orální historii, ale i o vzpomínky psané. „K poznání čínských dějin zdaleka nestačí zabývat se jen památkami a kulturními předměty, mnohem důležitější je pochopit roli člověka v událostech – ať už se jedná o člověka ,malého‘ nebo velkou historickou osobnost.“ Autor článku chválí, že se takové záznamy začínají publikovat, a kritizuje přístup většiny čínských historiků, kteří berou v potaz spíše novinové projevy politiků, jež mají knižní nebo salonní charakter. Nechybí výzva, aby každý, kdo může, sepsal vzpomínky, pracovníci
kulturní společnosti zaměřené na historii mu rádi pomůžou. Nakonec autor dodává: „Někteří lidé se domnívají, že se na žurnalistiku a právnické obory bere příliš mnoho studentů. Kdo by to byl řekl, že absolventi se budou moci živit i jako instruktoři při psaní pamětí?“

Tématem jednoho z článků Pekingského deníku z 30. listopadu se staly klimatické změny. Čínští klimatologové se ohrazují proti závěrům Mezinárodní agentury pro energii (IEA), které tvrdí, že Čína v roce 2015 předstihne Evropu v produkci CO2 na jednoho obyvatele. „Podobné zprávy jsou založeny na omylech a na tom, že úzkostlivě odpírají Číně a jiným rozvojovým zemím právo na rozvoj,“ cituje článek klimatologa z ÚV KS Číny Cchao Žung­-sianga. „Čína trvá na tom, že rozhodující zodpovědnost za redukci emisí CO2 nesou nejbohatší země světa,“ prezentují noviny oficiální postoj, jejž je třeba chápat jako pokus o vylepšení vyjednávací pozice pro příští klimatický summit OSN.