Když už nevěděl dál – střídala se v něm všechna pro a proti a ústila do prázdna – odmítl na to myslet, a shnuv své myšlenky dohromady, chránil se přinutit některou z nich k výrazu slovem. Zatlačeny do pozadí, byly vystřídány touhou poznat toho člověka, vědět, jak vypadá a jaký je.

(…)

Doktor pochopil, že za okamžik bude za hranicemi slov a že, nezadrží-li ji, unikající, a nevytrhne-li ji okamžitě z tohoto stavu, nepodaří se mu již proniknout za ní. Vzal ji za ramena a zatřásl jí: „Mluvte něco!“ Sofiin pohled se zpřítomnil a utkvěl na něm: „To je takový pokoj,“ řekla s námahou, „kde jsem úplně sama a jinak je úplně prázdný; zdi nejsou ploché, ale prostupné, takže by se jimi mohlo projít kamkoli, ale já bych stejně nikam nešla, nikdy se k nim ani nepřiblížím, zůstanou vždy daleko ode mne; má tmavý strop a světlou podlahu, jako by stál obrácený na hlavě; je tady, kolem tohoto pokoje, ale není to on…“

Kdyby se doktorovi chtělo mluvit, řekl by jí: „Nemyslete si, že jste nějaká výjimka. Takových nemocných je, a každý si myslí, že je něco zvláštního, každý leží ve svém pokoji a nehýbá se. Ale pro mne, když chodím od jednoho k druhému, jsou všichni stejní, už je ani nerozeznávám. A všichni mluví stejně; ovšem: mají-li stejnou bolest, musí mít také stejná slova.“

Věra Linhartová: Prostor k rozlišení.

„Váš život je smutný,“ děl jsem. Čím déle mluvil, tím lépe mohl jsem jej sledovati, pozorně, neukvapeně, a přestože slova jeho byla pojena ve věty vyjadřující stavy nemožné, násilné, chápal jsem, že ona slova sama jsou přiléhavá, a bylo mi, že by stačily malé přesmyky v jeho větách, přesmyky zcela nepatrné, aby daly obraz života, který se zdá jen proto nemožným, poněvadž je sám k sobě upřímným v každé své složce. Zvláště jsem pochopil, že je možný tento vášnivý život, vášnivý tak, že i nejmenší jeho podrobnost zdá se jako v křeči, přestože ten, kdo tu jedná, je k němu jen v poměru diváka a kritika. Což konečně, není-li kritik stejný vášnivec jako tvůrce jedině s tím rozdílem, že konstruuje z vyabstrahovaných hodnot, získaných rozkladem skladeb jednou již stvořených? – Připadlo mi, že Černému něčeho se nedostává. Ježto bylo v povaze jeho rozhodně cosi krutě narcisovského a ježto byl, ač nepřiznaně, schopen každé lásky, potřeboval
v každém svém převleku jistých pevných středů, jakoby osnov. Něco, v čem by se mohl zhlížeti a co mučiti.

Richard Weiner: Netečný divák

Tak trochu s pohrdáním, musím říci, ale ji­nak docela důvěrně (ano, důvěrně, protože s pohrdáním) mě představený poklepal po rameni a usmál se na mě svými širokými, pěkně tvarovanými ústy. Přitom se mu v nich zaleskly zuby. „Pane představený,“ řekl jsem s nebývalým hněvem, „musím vás požádat, abyste se mnou jednal s poněkud méně urážlivou přívětivostí. Stále ještě jsem váš chovanec. Jinak se výslovně, podtrhuji výslovně zříkám jakékoli milosti z vaší strany. Blahosklonně a dobrotivě si můžete jednat s kusem hadru.“

Robert Walser: Jakob von Gunten

…nenech se prosit/ o slib/ nebo dám vynést/ i to okno/ jedinej originál/ v celým baráku

Jiří Gruša: XIII. (Na Miladu B.)

Na faktum, že žiju ve světě, který mluví tak rychle, že musí dýchat prdelí, se dívám se shovívavou lhostejností. Slova mně už ne­ublíží. Jsem opuštěná budova – řekněme prostě prázdná a zapomenutá observatoř. Mými rozbitými okny fučí svět, aniž za sebou zanechává stopy.

Peter Høeg: Vyrovnaný mladý muž před zrcadlem

Nemáme naprosto nic, nevíme, jak se oslovovat a jak se loučit.

Věra Linhartová: Prostor k rozlišení.

Vypisoval Karel Brávek, programátor, bohemista a rusista.