Kdoví, zda vlna zájmu o Venezuelu, kterou na začátku roku vzbudila agrese Spojených států a únos autokratického prezidenta, vydrží déle než několik týdnů – pokud jde o literaturu a kulturu, dost možná zůstane u několika článků a rozhovorů. Zároveň je potřeba si přiznat, že četbou venezuelské literatury se sice o zemi dovíme leccos, ale přehled o aktuálních poměrech tím stejně nezískáme (a není snadné ho získat ani z médií). I svého času velmi úspěšný román V Caracasu bude nejspíš stále tma (2019, česky 2020; viz A2 č. 1/2021) od Kariny Sainz Borgo nabízel značně omezenou perspektivu. Většina venezuelské literatury – alespoň té, která má šanci prorazit – dnes ostatně vzniká v exilu, nejčastěji ve Španělsku. Platí to i pro Sympatii (Simpatía, 2021), druhý román Rodriga Blanca Calderóna, který koncem loňského roku vyšel ve zdařilém překladu Víta Kazmara.

Nezvyklé ultimátum

Ne že by v Sympatii, která se odehrává v Caracasu konce minulé dekády, neměla diktatura a všeobecná degradace země podstatnou roli – věci došly tak daleko, že by to nebylo ani dost dobře možné. Když například hlavní hrdina Odysseus Kan potřebuje vyměnit zámek u dveří, dorazí zámečník přes půl města pěšky: „Před měsícem mi kleklo auto. Nejsou náhradní díly. Jezdí už jen pár autobusů a ty jsou nacpané.“ Neblahá situace Venezuely nicméně vstupuje do textu spíš na obecnější rovině, a dokonce podmiňuje celé vyprávění. Titulní Sympatie (ve španělštině má slovo širší význam, ale těžko jej přeložit jinak) je totiž název vznikajícího útulku a veterinární kliniky pro psy, které si zástupy lidí utíkajících ze země nemohly či nechtěly vzít s sebou a nechaly je pobíhat po ulicích. Nezvyklé jméno protagonisty tím záhy získává smysl: příjmení Kan, odkazující na latinské canis,a jméno Odysseus jej spřízňuje s toulavými psy. Už v první větě románu jej navíc opouští manželka – a svým odchodem ze země vlastně spouští celý děj.

Zatímco Odysseova žena neudržuje se svým otcem žádné styky, on sám se s tchánem ještě více sblíží. S ovdovělým vysloužilým generálem Ayalou, kterému se poštěstilo neupadnout v nemilost režimu, si povídají o filmech, o ženách a o psech. Brzy se navíc ukáže, že jsou oba sirotci. Když pak generál umírá, celé své rozsáhlé sídlo neodkáže potomstvu, nýbrž Odysseovi – pod podmínkou, že v něm spolu s opatrovníky opuštěných psů Jesúsem a Marielou do několika měsíců zřídí psí útulek nadace Sympatie. Jinak by dům připadl dceři. Ta se však ani tak nechce dědictví vzdát a pustí se do chladnokrevných intrik. O těch se ale většinou nedovídáme přímo, a tak většina napětí v románu plyne z poněkud nezvyklého ultimáta: stihnou postavy svedené dohromady hrou osudu spustit provoz útulku ve stanoveném čase?

Solidarita osamocených

Blanco Calderón ve vyprávění dosahuje pozoruhodného efektu: v ději nechybějí překvapivé zvraty, náhlá úmrtí a někdy až thrillerové prvky, ale zároveň plyne líným tempem. Postavy tráví spoustu času na zahradě nebo v houpací síti, neustále popíjejí kávu, pospávají, koukají na filmy nebo si čtou. Díky bohatství a záštitě generála Ayaly jsou ostatně vyvázány z každodenní, čím dál obtížnější honby za obživou. Vedlejší dějové linky nevedou do chudinských čtvrtí, ale například do luxusního hotelu Humboldt, jenž se tyčí na hřebeni oddělujícím Caracas od moře a v průběhu několika desetiletí byl „střídavě nějakou dobu zavřený a pak opět otevřený, stejně jako se v zemi střídala období naděje a zoufalství“. V něm se Odysseus setkává se stoletým správcem, který sem odešel ze Španělska v padesátých letech – v době, kdy vedly migrační trasy opačným směrem než dnes.

Oproti autorovu předchozímu románu Kniha noci (2016, česky 2018; viz A2 č. 13/2018) je Sympatie podstatně uměřenější. Fascinace klasickou i okrajovou literaturou nezmizela, ale zjemnila se, ubylo slovních hříček a všelijakých odboček, odstavce se zkrátily. Přestože jsou téměř všechny postavy excentrické, vypravěčská dikce je přece jen drží na uzdě. Dá se říct, že jde o velmi dobře zvládnuté přiblížení se k mainstreamu, s čímž nejspíš souvisí i větší důraz na téma lásky, ať už mezilidské (jako v tragickém příběhu Odysseovy milenky Nadine), anebo mezidruhové – lásky psů k lidem a lidí ke psům. Právě skrze ni jako by kniha načrtávala vratkou solidaritu osamocených: sirotků, bezdětných, lidí bez vlasti, psů bez pána, ať už ve Venezuele, nebo kdekoli jinde.