„Člověk se narodil svobodný, ale všude je v okovech.“ V této slavné větě, kterou Jean Jacques Rousseau otevírá rozpravu O společenské smlouvě, ještě doznívá osvícenská myšlenka univerzální lidské svobody. O slovo se tu ale již hlásí romantická představa, podle které lidská civilizace ničí v člověku vše dobré, a proto je třeba proti korumpujícímu vlivu společnosti prosadit autentický hlas lidské přirozenosti a politický řád podřídit přirozenému zákonu. Rousseau říká, že svobodní mohou být jen ti, kdo se rovným dílem podílejí na obecné vůli politického společenství a jejichž individuální vůle s obecnou vůlí také zcela splývá. Svoboda znamená
politickou rovnost, ale také absolutní sounáležitost a podřízení se obecnému celku a jeho kolektivní vůli. Jen tak lze údajně zrušit základní politickou nerovnost, totiž vztah mezi vládnoucími a ovládanými.

Na demokracii je jedinečné, že v ní svobodu nelze oddělit od rovnosti. Každý občan v ní současně vládne i je ovládán. Složitost tohoto stavu se Rousseau snažil vyjádřit právě pojmem obecné vůle, která není jen aritmetickým součtem projevů individuální vůle občanů nebo výsledkem sčítání volebních hlasů a vlády většiny. Obecná vůle se v politickém životě obce bezprostředně neprojevuje. Přesto si bez ní nelze politickou společnost představit a v čase revolucí na sebe bere zcela výjimečnou formu masových protestů lidu, který svou kolektivní vůlí vypověděl poslušnost vládnoucímu režimu.

Od počátku roku 2011 sledujeme například revoluční události v arabských zemích, jejichž rozbuškou sice mohly být rostoucí ceny potravin, ale příčiny a důsledky jsou ryze politické. A tak se dnes nejrůznější komentátoři předbíhají ve srovnávání těchto událostí s rokem 1989 ve východní Evropě nebo s evropským revolučním rokem 1848 a zároveň se obávají, aby se nejednalo jen o první dějství ruské revoluce roku 1917 nebo íránské islámské revoluce roku 1979. Všichni přitom zapomínají, že každá revoluce je zcela výjimečná a její průběh a důsledky nelze předvídat. Všechno je možné, v tom spočívá riziko revolučního pohybu. Jisté je jen to, že existující politický řád se rozpadl a na jeho místo přichází řád nový, o jehož podstatě se právě nyní vedou na náměstích otevřené spory, neli přímo ozbrojené boje. I tak se projevuje obecná vůle.

Obecná vůle je ale i nebezpečná zbraň v rukou všech demagogů, kteří by chtěli být jejím ztělesněním a v jejím jménu by chtěli vést revoluční davy k tomu, aby si pro sebe samy ukovaly nové politické okovy. Obecná vůle prosazující autentický hlas lidské přirozenosti se zrcadlí i v každé totalitní vládě, ve které jedinec může být celkem „donucen ke svobodě“ a kde lze člověka násilím zbavit „škodlivého vlivu civilizace“, ať západní či jakékoli jiné. Rousseauovy představy inspirovaly nejen jakobínský teror, ale i mnohem současnější revoluční „očisty společnosti“, jako například čínskou kulturní revoluci a její kambodžskou variantu za vlády Pol Pota. Blouznění o zastavení civilizačního úpadku nezřídka končí nejdivočejšími masakry. Touha obnovit ve zkorumpovaných občanech morální dobro vede obvykle k čistkám a hledání nepřítele, který musí být z nejrůznějších důvodů, ať se jedná o rasu, náboženství nebo majetek, vyloučen
z podílu na obecné vůli, neli samotné existenci politického společenství.

Rousseauovým velkým obdivovatelem byl však i velký filosof z Královce Immanuel Kant, o němž dobová anekdota praví, že se na své pravidelné procházce městem opozdil jen jednou v životě, a to když se začetl do Emila. Kantovo čtení Rousseaua nám mimo jiné připomíná, že celá koncepce společenské smlouvy a lidské přirozenosti jako základu legitimní politické vlády musí být doplněna tak, aby se z obecné vůle stala vůle univerzální. Jen za podmínky, kdy se na formování obecné vůle mohou podílet všichni občané bez rozdílu, lze hovořit o legitimní vládě. Kromě svobody a rovnosti je tak moderní demokratická vláda nemyslitelná bez univerzálních práv člověka a občana, která mu současně dávají moc podílet se na vládě i ochranu před každou mocí, která by chtěla jeho
práva a svobody porušovat.

Pokud taková představa univerzálních práv převáží nad nejrozmanitějšími politickými fantaziemi o autentické kolektivní vůli a kulturní či náboženské výlučnosti i v současných arabských revolucích a probouzející se veřejnosti, také my Evropané možná zjistíme, že naše osvícenské tradice ještě zcela nevyhasly ani v tomto globálním světě, v němž se radikálně zvyšuje vzájemná závislost naší společné existence.

Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.