Lidstvo od nepaměti touží po překročení sebe sama. Po ontologicky vyšším statusu, než jaký v životě má. „Budete jako bohové,“ shrnuje tuto všelidskou transcendentní touhu Erich Fromm, který připomíná, že sebepřekračování vlastně stojí v základu lidské existence – jak by napsal letos tolik oslavovaný český myslitel, je to „esence lidského bytí“.

Doba podobných úvah nad podstatou lidství je ale dávno pryč. S existencialismem zmizel ve 20. století i pojem humanity coby pevný úběžník, k němuž se při sebepřekračování ubíráme. Humanismus se definitivně rozplynul ve slavném obraze jiného letošního, tentokrát francouzského oslavence, jehož centenárium si připomínáme. Nápis „člověk“ mizí na písečné pláži ve foucaultovské vizi příboje dějinného času velmi rychle, s ním ale nemizí touha po (sebepřekračující) jinakosti. Člověk však míří k jinému světu superschopností a dovedností, které nám umožňují být v každé minutě nad sebou samým. Jde o moc, kterou nám otevírá fascinace umělou inteligencí.

Jako každá moc dokáže AI odpoutávat i svazovat. Umožňuje nám povznést se nad tíhu myšlení, ale také myšlení omezuje, když nás vede k tomu, čemu se začalo říkat „kognitivní kapitulace“. Největší svobodou je dnes vypnutí sebe a nahrazení své činnosti činností externí elektronické mysli, která možná dělá…