Romské dramatické texty se v Čechách a na Slovensku nepřestávají objevovat zhruba od přelomu dvacátých a třicátých let minulého století. V průběhu dalších desetiletí koresponduje vývoj romské dramatické i divadelní tvorby s dynamikou etnoemancipačního procesu Romů v jeho celosvětovém kontextu. Nutno dodat, že poválečný vývoj romského, nejen dramatického, písemnictví se v oblasti bývalého Československa týká již téměř výhradně Romů slovenských, neboť čeští a moravští Romové byli v době protektorátního zřízení takřka vyhlazeni. Přestože jsou slovenští Romové v současnosti v Česku nejpočetnější etnickou menšinou, jejich původní dramatická tvorba majoritní společnosti uniká.

Století ve stínu

Takzvané romské téma proniká do dramaturgie českých divadel téměř výhradně ve formě majoritní představy o něm. Ta stojí na romantizujících či zromantizovaných klišé, která prostupují napříč evropskou literaturou. Jejich esencí je kupříkladu dnes již klasický, do divadelní podoby nesčetněkrát adaptovaný filmový muzikál Jevgenije Dogy a Emila Lotjanu Cikáni jdou do nebe, vytvořený na základě Gorkého novely Makar Čudra. Za hranice tohoto reprezentačního klišé zatím nepronikla ani dramaturgie českých
divadel.

Romské divadlo a drama v Česku a na Slovensku má za sebou v současnosti bezmála stoletý vývoj. Majoritní společnosti však tvorba romských divadelníků zůstává zcela neznámá. Tento fakt se vztahuje nejen k veřejnosti laické, ale i odborné. Důvod je prostý: původní romské texty se až na mizivé výjimky nehrají a nejsou ani publikovány.

Produkce romských divadelníků u nás v minulosti vždy probíhaly na bázi komorní sešlosti romské komunity a několika zainteresovaných intelektuálů z řad majority. Výjimku dodnes představuje pouze tvorba bratranců Kýrových ze Strážnice, kteří na sklonku dvacátých let hráli své původní texty nejen v přilehlém okolí, ale podařilo se jim proniknout také do programu několika majoritních produkcí v Brně a do brněnského rozhlasu. V poválečných letech se romské divadlo a drama dostalo do České republiky se souborem Cigánského divadla slovenské Romky Eleny Lackové. Její prvotinu Cigánský tábor také vydala v roce 1956 Dilia. Tato hra však zůstala dodnes jediným knižně publikovaným textem romského dramatika u nás.

Mezi romskými dramatiky bývalého Československa najdeme vedle Eleny Lackové Alberta Pačaje nebo Emila Ščuku. K mladším autorům, kteří se vyprofilovali v porevolučních či několika posledních letech, patří například Jozef Fečo či Kristián Drapák a na Slovensku autoři profesionálního Divadla Romathan (o divadle Romů viz A2 č. 10/2010). Přestože původní romské drama kontinuálně vzniká, zůstává majoritními divadly ignorováno. Do jejich dramaturgie neproniká vůbec a účast romských inscenací na festivalech alternativního divadla je rovněž téměř nulová. Výjimku představují pouze dva ojedinělé zájezdy Divadla Romathan v polovině devadesátých let na pozvání Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a královéhradeckého festivalu Divadlo evropských regionů. Další výjimkou je účast Jozefa Feča, Marty Fečové a jejího souboru Čhavorikani luma na pražském festivalu Amalipe (Přátelství) v roce 2001 v Roxy.

Nejen rozervanec zmítaný vášní

Tematika romské kultury naopak proniká do dramaturgie majoritních divadel v posledních letech čím dál hojněji. Forma její prezentace je však diskutabilní, neboť se vždy jedná o projekt majoritního tvůrce (či tvůrců), k němuž jsou Romové přizváni pouze jako interpreti, nebo o projekt původní romskou tvorbou – literárním dílem či folklorem – inspirovaný. Tímto způsobem vznikají inscenace rozmanité kvality. Od těch citlivějších, jako Paramisa Divadla Líšeň či Šunen Romale Hany Kofránkové v pražské
Viole, až po zcela „gadžovská“ uchopení inspirace romskými motivy, plná nepochopení a povrchních představ o romské kultuře. Příkladem podobného díla je inscenace Dany Dinkové a Jaroslava Moravčíka Cikánské kořeny/í, která je k vidění v ústeckém Severočeském divadle opery a baletu (o inscenaci viz A2 č. 10/2009).

Jádrem problému však zůstává fakt, že původní romské drama ani autentická inscenační tvorba samotných romských divadelníků českými divadly hrány nejsou. Ty, přestože vznikají, fungují dosud na amatérské a zcela menšinové bázi. Forma i obsah romských textů a inscenačních počinů se přitom naprosto liší od majoritní představy o romské kultuře, která je v evropském kulturním povědomí dlouhodobě formována zromantizovaným kultem. Není proto divu, že reprezentační klišé romského rozervance, jenž se slepě utápí ve víru svých vášní, zpěvu a tance, se těší oblibě majoritního diváka, stejně jako dramaturga.

Autorka je doktorandka Katedry divadelní vědy FF UK.