Místa společenského setkávání se během času proměňují. K tradičním divadlům, plesům, parkům a kavárnám už nějakou dobu patří také bary. Věta „Seznámili jsme se v baru“ už dnes nikoho nepohoršuje. Lucien Zell, americký spisovatel usazený v Praze, titulem své knihy Neviditelné bary (Invisible Bars, 2012) ovšem odkazuje také na známou knihu Itala Calvina Neviditelná města (1972, česky 1986). Není to náhoda. V jednom z rozhovorů autor přímo říká, že mu kniha italského spisovatele posloužila za inspiraci. V Zellově románu sice nenavštívíme fiktivní místa, která nelze najít na mapě, všechny státy a země zmíněné v knize skutečně existují, nicméně mozaika barů, kterou nás vypravěč provede, se zrodila v autorově fantazii.

Příjemné bezčasí

Zell v Neviditelných barech přirovnává cestování k nácviku umírání. Čím je pak putování po barech? Nácvikem vlastního pohřbu? Malou smrtí a vzkříšením během jednoho večera? Možná v sobě nic zvláštního neskrývá a čtenář se má nechat unášet fantastickými představami o tom, jak by mohly vypadat kavárny a kluby našich snů. Vypravěč začíná své líčení z podniku U lososa, jehož atmosféra vyvolává dojem příjemného bezčasí. Iluzi tajemného až pohádkového prostředí zvyšuje ujištění ze začátku knihy: „Do kavárny U lososa směl člověk přijít pouze dvakrát za život.“ Vše zdánlivě funguje podle obvyklých pravidel. Známí i neznámí se scházejí, aby si mohli popovídat nebo vyslechnout cizí příběhy. Hlavní postava usedne na židli a uprostřed cigaretového kouře a cinkotu skleniček začne návštěvníkům kavárny pomalu otevírat svět neviditelných barů.

S postupujícím vyprávěním se autor stále častěji vrací k výchozímu a ústřednímu baru. Podobný cyklický způsob odvíjení příběhu je prastarou a oblíbenou metodou konstruování románu, která pomáhá čtenáři, aby se neztratil v kaleidoskopu rozmanitých událostí. Zároveň však tato krátká zastavení spíše než oddech přinášejí tísnivý pocit nedokončené cesty, přerušené v okamžiku, kdy ještě nejste na návrat připraveni. Navzdory hlavnímu tématu nejde jen o bezúčelné toulání po místech, kde alkohol pomáhá navázat potřebné, ale často i nežádané kontakty. Jako v dobré pohádce se na posledních stránkách knihy všechno vysvětlí a propojí – samozřejmě U lososa.

Čekání na detail

Imaginární neviditelné bary mají každý svého „genia loci“. První podniky zmíněné v knize svou bizarností z obecných představ o barech spíše vybočují. Zavítáme do nočního klubu, do kterého návštěvníci nechodí tancovat, ale spát, nebo do lokálu U neobraceného šálku, kam vás pustí pouze v podnapilém stavu. Protagonista mimo jiné navštíví hospodu, kterou provozuje Ken Kesey, nebo podnik, v němž stále ještě sedí živý Hemingway. Známý spisovatel svůj život po oficiální smrti tráví „sezením nad sklenicí vychlazeného šampaňského a vlastními nekrology“. Ve vyprávění zaujmou drobnosti, jež přímo nesouvisí se samotným příběhem, dotvářejí však kolorit anebo pobaví. Mně v paměti utkvěl jeden nápis vyškrábaný na zdi fiktivní toalety: „Ženy nekrkají. Ženy nechrápou. Ženy neprdí. Proto musí držkovat, aby nevybouchly.“ Svou bizarností by jistě mohl konkurovat groteskním vzkazům na libovolných záchodech.

Nápad procestovat desítky imaginárních míst, v tomto případě barů, a seznámit se s neurčitým množstvím postav jistě nepřekvapí. Podobný motiv známe z tisíce jiných knih. V tomto ohledu tedy nejsou Neviditelné bary nijak zvlášť originální. Potěší ale styl psaní a způsob vyprávění, které se příliš nesoustředí na vývojovou linku osudu postav, zato nám dovolí nechat se unášet na vlnách snění o ideálním baru, který bychom si mohli otevřít nebo ho aspoň jednou v životě navštívit.

Autorka je komparatistka.

Lucien Zell: Neviditelné bary. Přeložila Radka Knotková. Volvox globator, Praha 2014, 384 stran.