Když jsem na samém začátku letošního roku posílal esemesku známému do Tuniska, v zemi už probíhaly téměř dva týdny nepokoje. Alžírské noviny psaly spolu s AlDžazírou o desítkách mrtvých, stovkách raněných, vězněných a dalších represích bránícího se Ben Aliho režimu, ale můj známý žijící ve městě Sousse o ničem nevěděl. Soyah, jak se jmenuje, na mou esemesku reagoval typicky tuniským způsobem – prozvoněním. Zavolal jsem mu nazpět a ptal se po situaci v zemi. Řekl mi, že od doby, co jsme se neslyšeli, se oženil jeho bratranec, on sám má dvě děti a těší se, až mě v Tunisku znovu uvidí. Nemohu říci, že by mě jeho odpověď překvapila. Ve špicly prolezlé zemi se během Ben Aliho éry málokdo chtěl o politice bavit osobně, natož po telefonu. Nepokoje probíhaly ve vnitrozemí a na pobřeží byl v té době klid. Vzhledem k úrovni tuniské žurnalistiky, téměř zcela kontrolované režimem, se můj známý, který se daleko více než
o politiku vždy staral o to, jak vhodně strávit sobotní večer, neměl jak dozvědět.

Revoluce internautů

Klíčovou roli v tom, co později zahraniční žurnalisté nazvali Jasmínovou revolucí, sehráli internauti. Jiný můj známý, Fathi, Pařížan tuniského původu, mi ke klíčové roli internetu řekl, že jako těžiště opozice v zemi fungoval zejména Twitter. Aktivisté spolupracující s hackerskou skupinou Anonymous měli značný podíl na rozšíření zpráv o tom, co se v Tunisku děje, a po vypuknutí nepokojů v Egyptě významným způsobem podpořili i tamní opozici. Fathi ale tvrdí, že generační rozměr revolty nelze přeceňovat. Zatímco mladí ze středních vrstev skutečně v zárodku nepokojů podpořili původně sociálně motivovanou vzpouru svých vrstevníků voláním po svobodě, starší ročníky Tunisanů se k nim podle něj připojily téměř okamžitě s vizí protestů proti korupci a nespravedlnosti. Tunisané sice neměli takřka žádnou zkušenost s demokracií, ale nespokojenost s mafiánskými praktikami klanu Ben Aliho byla podle Fathiho rozšířená napříč všemi
sociálními skupinami a generacemi.

Necelý týden po našem prvním rozhovoru mě Soyah znovu prozvonil. Opět jsem mu zavolal nazpět a ptal se, co je nového. Tehdy mi řekl, že se velmi obává budoucnosti. Jako člověk závislý na turistickém ruchu vyjádřil obavu nad tím, že se situace v zemi do začátku nové sezony neuklidní. Jeho obavy potvrdil pokus o převzetí moci ze strany policie, částečně stále věrné starým kádrům, nepřehledné sestavování prozatímní vlády a katastrofální bezpečnostní situace. V zemi stále platí od půlnoci do čtvrté ranní zákaz vycházení a v lokálních nepokojích v menších tuniských městech nadále umírají na ulicích mladí lidé.

Tuniský tisk se během dynamického měsíce nezlepšil. Na internetových stránkách tuniských novin převládají stále patetické komentáře novinářů spjatých s bývalým režimem, kteří otočili plášť a namísto prezidenta nekriticky vzývají hrdinnou revoluci tuniského lidu. Velkým tématem tuniských novin je v současnosti hledání špinavých peněz spjatých s bývalým režimem. Jistě nelze bagatelizovat šrám, jejž Ben Aliho kleptokracie zanechala na tuniské ekonomice, avšak jak připomíná kontroverzní francouzský analytik Thierry Meyssan s odvoláním na zprávu Transparency International, Tunisko bylo méně zkorumpovanou zemí než některé země Evropské unie. Tentýž autor poukazuje i na mezinárodní rozměr tuniské revolty. Ben Aliho Tunisko bylo jedním z klíčových spojenců USA a Izraele v arabském světě a obdobně se těšilo výjimečným vztahům s Francií a Itálií. Pozdní, o to překotnější podporou demokratizace Tuniska se tyto země snaží svou pozici
v zemi stůj co stůj udržet. Meyssan navíc upozorňuje, že marketingový termín Jasmínová revoluce musí starší generaci Tunisanů znít obzvlášť hořce. Stejný název totiž CIA používala pro puč, který v roce 1987 přivedl k moci právě Zine elAbidina Ben Aliho.

Levice, nebo islamisti?

Pozici klíčového partnera Spojených států má i sousední Alžírsko. To v úvodu letošního roku zažilo podobnou vlnu sociálně podmíněných nepokojů. Alžírská společnost je ale v lecčem skeptičtější. Karima, moje známá žijící v Alžíru, hovoří o letargii Alžířanů. Střední generace je podle ní daleko opatrnější, zejména s ohledem na svou historickou zkušenost krvavé občanské války v devadesátých letech 20. století. Mladí Alžířané však jmenují podobné důvody, proč se bouřit, jako jejich tuniští sousedé: drahotu, nezaměstnanost a mizivou perspektivu pro mladé. Jisté oteplování alžírského policejního režimu naznačuje ochota jednat o odvolání výjimečného stavu, který v zemi platí už dlouhých devatenáct let, i poskytnutí jistého prostoru ve státem kontrolovaných médiích pro opozici. Na rozdíl od Tuniska ale v Alžírsku existuje i skutečně kritický tisk, proto se nejedná o ústupek zásadního významu. V zemi pokračuje vlna
stávek a obdobně jako v Tunisku na konci loňského roku dále dochází k pokusům o manifestační sebeupálení.

Obavy Západu o vytunelování tuniské revoluce islamisty jsou prozatím prázdné. Je však jisté, že se islamistické proudy snaží alespoň v Tunisku prozatím působit diskrétně. V situaci konsolidace, která je pravděpodobně nejzajímavější částí revolučního procesu, zůstává otázkou, zda bude nakonec za delší konec tahat levice nebo islamisté. S ohledem na špatnou sociální situaci mladých jak v Tunisku, tak v Alžírsku i na jistou kompromitaci sekulární politiky by rozdělení moci svědčilo ve prospěch islamistů. Na druhé straně je v obou zemích nikoli nepodstatný podíl vzdělané střední vrstvy, z níž se rekrutují voliči levice. Boje v obou zemích tedy nejsou zdaleka vybojovány.

Autor je zakládající člen Centra pro studium populární kultury (CSPK).