Čínský tisk posledních týdnů je, pokud je to vůbec ještě možné, zanesen olympiádou více než kdy předtím. K tématu jsou vztahovány i články, které s touto „sportovní“ událostí zdánlivě vůbec nesouvisí. Například krátký text v Lidovém deníku (Žen-min ž’-pao) naráží i na jinak nápadný rys čínského oficiálního ptydepe, jímž je důsledné nazývání Tchaj-wanu „čínským Tchaj-wanem“ a jeho hlavního města „čínským Tchaj-pejem“. Čínská kancelář pro tchajwanské záležitosti vydala prohlášení, že výraz „Čung-kuo Tchaj-pej“ je překladem anglického „Chinese Taipei“: „Používání tohoto výrazu v souvislosti s olympijskými hrami v žádném případě nemá znamenat nějaké snižování Tchaj-wanu.“ K doložení tohoto tvrzení bylo použito dohody Mezinárodního olympijského výboru z roku 1981, podle které se tchajpejský olympijský výbor nazývá „Olympijský výbor v čínském Tchaj-peji“.

Mimo olympijská témata se však pozornost čínských médií zaměřila i na problematiku globálního oteplování, a to jak na její aspekty praktické, tak i politické. Článek z 11. července v Lidovém deníku reagoval na summit států G8 letos v létě, který si dal za cíl do roku 2050 snížit emise skleníkových plynů o 50 procent. Hodnotí rovněž čínské možnosti a zásluhy o prevenci globálního oteplování. Celkové vyznění příspěvku by se dalo stručně shrnout slovy: My jako rozvojová země děláme až dost, máme hodně práce při odstraňování bídy a zvyšování životní úrovně našich obyvatel, kterých máme 1,3 miliardy, zamyslet by se měly hlavně bohaté země Západu, zejména právě členové G8 v čele se Spojenými státy. Poměrně oprávněně se zde kritizuje bezzubost úmluv, které jsou na mezinárodních shromážděních přijímány: „Tváří v tvář vzrůstajícímu znečišťování je 50 procent málo, navíc rok 2050 je z hlediska lidského života velmi vzdálený,
zatímco ekologická hrozba čím dál bližší. Smlouvy jsou vágní. Odkdy se začne se snižováním? Jaké budou stanoveny normy?“ Čínský novinář v podobné souvislosti nemůže nepoukázat na známý fakt, že zatím menšina obyvatel světa zkonzumuje většinu zdrojů. Celkem pochopitelně z toho pak vyvozuje právo těch ostatních odmítnout svou spoluzodpovědnost za globální stav životního prostředí.

Taktéž 11. července vydal Pekingský deník (Pej-ťing ž’-pao) článek, v němž shrnul čínský pohled na současnou energetickou krizi. Instruuje v něm, jak by se Čína měla zachovat v situaci, kdy rostou ceny nejen ropy, ale i hnědého uhlí. „Přísně kontrolovat vývoz, uvolnit tlak inflace,“ hlásá titulek a klíčový odstavec textu praví: „My, co nejsme od fochu, tomu, pravda, nerozumíme. Ale stojí to za námahu, vyvážet více uhlí než dovážet v situaci, kdy dolar devalvuje a my máme přes 1,73 bilionu amerických dolarů devizových rezerv? V Číně je ke všemu po hnědém uhlí poptávka, kterou se nedaří plnit – chybí nám uhlí, a ještě ho vyvážíme. Dolar devalvuje, naše měna revalvuje, použijme část dolarů na nákup ropy a uhlí ze zahraničí a schovejme si své zdroje pěkně pod zemí, ponechme je budoucím generacím, ať se zjeví v čase potřeby!“ Prý to chce jenom na příslušných místech použít mozek. Problém je ale v tom, že ti, kdo to mají na
starost, vůbec tyto otázky neřeší.

„Respektujeme stravovací zvyklosti jiných národů, olympijské restaurace nebudou prodávat psí maso“ – hlásá titulek článku ze začátku července, a informuje tak v kostce o pěkném příkladu chápání tolerance k odlišným kulturám. Tento zákaz má svůj precedent: poté, co byla Korea během pořadatelství světového poháru ve fotbale kritizována Mezinárodní organizací pro ochranu malých zvířat právě za konzumaci psího masa, vyhlásila jeho zákaz pro čas pořádání olympijských her v Soulu. Pekingský zákaz se týká sto dvanácti restaurací, které jsou na olympijské hry smluvně navázány. Výjimku tvoří speciální dietní jídla, do nichž se psí maso přidává, ale u nich musí být jeho přítomnost výrazně označena. Útlocitnější účastníci olympijských her mohou tedy dát průchod svému alibismu tím, že si místo hot-potu s psím masem dají hot-pot z vepřového, experimentátoři mezi konzumenty si potom na „Bóbika“ budou muset zajít třeba do posledních zbývajících starých čtvrtí
Pekingu, kde jistě pořadatelé OH po reprezentativních restauracích nepátrali.

Singapurské internetové noviny Lien-che cao-pao wang přinesly zprávu z provincie S’čchuan, kterou letos v květnu otřáslo ničivé zemětřesení, jehož následky jsou v současné době další stálicí čínsky psaných médií. V místech mimo nejhůře postižené oblasti – a tedy i mimo hlavní zájem politiků – se totiž stále vyučuje ve školách hrozících spadnutím. Ředitel devítiletky z města, které je vzdálené od metropole S’čchuanu pouhých deset kilometrů, pan Čchen Kuo-kang, uvádí, že budovy v kampusu jeho školy byly po zemětřesení příslušnými úřady z hlediska bezpečnosti zařazeny do kategorie „C“ a „D“. Přitom „D“ je podle čínských norem vůbec nejhorší stav: označuje totiž budovu, která má být okamžitě zbourána. „Sice mám obavy o bezpečnost dětí, ale někdy se prostě nedá nic dělat,“ říká ředitel Čchen a pokračuje: „Už před zemětřesením byly některé budovy zastaralé, takže si dovedete představit, jak vypadají po něm. Naše i vládní
zdroje jsou však omezené.“

Svoji dohru nalézají v čínských médiích i březnové události ve Lhase. Dne 10. července agentura Nová Čína (Agentura Sin-chua) uveřejnila zprávu, podle níž bylo dosud souzeno a odsouzeno celkem čtyřicet dva „kriminálníků“, kteří se podíleli na násilnostech v hlavním městě autonomní oblasti Tibet. Nejlehčím uděleným trestem byly tři roky odnětí svobody, padly však i tresty doživotní. A za co byli pachatelé odsouzeni? Rušení veřejného pořádku, krádeže, napadení veřejného činitele. S dalšími nekalými živly soudní řízení teprve probíhají. Na otázku pověřeného novináře, zda je možné, aby v případu padl trest smrti, jeden z místopředsedů tibetské vlády odpověděl, že se tak zatím nestalo, ale u ostatních vyšetřovaných podezřelých že se rozhodne podle čínských zákonů.