Hudební „kariéra“ Syda Barretta po odchodu z Pink Floyd mohla být synonymem pro umělecké hroucení mimo jakýkoli intencionální rámec. Stačilo by k nahrávkám přistoupit ze strany Barrettovy stupňující se disability a sledovat rozšiřující se mezery, stále častější přeryvy a čím dál tím zřetelnější výchylky. Místo toho jsme již od vydání Barrettových sólových nahrávek svědky opakovaného osahávání fragmentů na pozadí velkých celků – minulých (Pink Floyd v době prvního alba), paralelních (Pink Floyd po Barrettově odchodu, album a film The Wall, tematizující Barrettův osud, apod.) či hypotetických. Právě hypotetický pohled, usilující o pomyslné scelení rozdroleného materiálu do dokonalého tvaru, představuje ten nejhorší možný způsob, jak převrátit jedinečný odkaz Barrettova uměleckého ztroskotání.

Barrettův pozitivní otisk do dějin rockové hudby je nezpochybnitelný: v druhé polovině šedesátých let se jako skladatel, textař a inovativní kytarista podílel na vzniku psychedelického rocku a ovlivnil celou řadu významných hudebníků a skupin následujících dekád. Psychická porucha výhradního autora hudby i textů, způsobená či urychlená nadměrným užíváním LSD, narušila v první řadě představu zbylých členů o správném fungování rockové kapely. Publiku však podle dobových svědectví Barrettovy výstřelky (opakování jednoho akordu, rozlaďování kytary či totální strnulost a nečinnost) spíše imponovaly. Jednak se vlivem halucinogenních drog často nacházelo v podobném rozpoložení jako Barrett, jednak se v jeho excesivním chování hlásily o slovo subverzivní strategie, s nimiž hudebníci začali vědomě pracovat až o desetiletí později. Barrettův tvůrčí kolaps tak ovlinil pozdější vlnu experimentální hudby stavící na nečitelnosti
a nepředvídatelnosti (o současném fenoménu tzv. outsider music ani nemluvě). Vedle toho umožnil, že se z Pink Floyd – díky urputné dřině a ctižádosti do té doby nepříliš tvořivých ostatních členů, snažících se vypořádat s jeho absencí – stala opravdu slavná skupina. Roger Waters, Dave Gilmour, Rick Wright a Nick Mason pak mohli už v roce 1975 od bazénů svých luxusních vil nad sklenkou martini vyvolávat Barrettova ducha v podobě „šíleného diamantu“ na albu Wish You Were Here.

Většina snah o oživování odkazu Syda Barretta, ať už za nimi stáli sami Pink Floyd či jiní hudebníci, vychází z lítosti nad promarněným talentem. Jako by všichni chtěli z torz a fragmentů rekonstruovat krásné a velkolepé dílo, které mohlo potenciálně vzniknout, kdyby v Barrettově hlavě nepropukl onen destruktivní živel šílenství, a přitom nechtěli připustit, že i šílenství může mluvit působivou a inspirativní řečí. Námitka, která by mohla bránit tomuto čtení Barrettova osudu – není přece úplně namístě považovat psychickou poruchu, a tedy osobní tragédii za umělecké dílo –, nemá v tomto případě tak úplně opodstatnění. Život Syda Barretta totiž vyústil de facto v idylu. Po odchodu z Londýna koncem sedmdesátých let se uchýlil do bezpečí matčina domu v Cambridge, hudbě se dál nevěnoval, pouze pobíral tantiémy, vrátil se k malování, staral se o kočky a náruživě zahradničil. Ke své minulosti se stavěl netečně, zanechávaje
ji za sebou jako něco, co snad ani nelze pochopit.