Na Festivalu nahých forem v kulturním centru Perla ve Vraném nad Vltavou se během prvního zářijového víkendu setkali umělci a umělkyně z Česka i zahraničí, aby společně zkoumali nahotu jako výrazový prostředek performance. Na programu bylo kromě uměleckých vystoupení také několik přednášek a workshopů, které se občas měnily v performance, přičemž leckdy docházelo nejenom k fyzickému, ale i k psychickému odhalení.

Umělci a striptýz

Přednáška profesora Petera Sjuxe ­Šagáta s ná­­zvem Postperspektiva lidského těla v post­­apokalyptické éře působila jako celek velmi hypnoticky: slideshow obrazů současné módy a umění blikala rychlostí technobeatu, zatímco Šagát vykládal jednotlivé pojmy charakterizující identitu současného „postčlověka“ stojícího tváří v tvář apokalypse. Jeho striptýz na konci přednášky působil velmi eroticky a vyznačoval se bezprostředností člověka, který není zvyklý se předvádět, a tudíž překonává stud. Naopak nedělní ranní striptýz, kterým kurátorka Lenka Klodová pověřila profesionální striptérku, na festivalu reprezentoval pornografii. Proces obnažování se přitom v mnoha festivalových výstupech ukázal být významnější než nahota jako taková.

Při workshopu portrétního studia Divý tvor se skupina krásných fotografek postupně svlékala během focení oblečených, a to tak dlouho, dokud si fotografky nepřipadaly zcela nahé. Ukázalo se přitom, že „nahota“ je relativní pojem: není vždy třeba svléci si úplně všechno. Kontrast nahých ženských těl a oblečené rodiny vytvářel poněkud zneklidňující a lehce nepatřičný dojem, blízký Manetově Snídani v trávě.

Ke kolektivnímu striptýzu vyzval diváky polský umělec Darius Fodczuk. Nejprve si sám svlékl tričko, namočil je do kýble s vodou a napsal jím na podlahu velkými písmeny jméno Ivan, poté svlékl kalhoty a napsal jimi jméno Lenka. Odkazoval tak na jména organizátorů festivalu. Následně usedl mezi diváky a četl v polštině obsáhlý esej o díle amerického bodyartisty Chrise Burdena. Četl tak dlouho, dokud nedorazil poslíček z pizzerie se čtyřmi horkými, vonícími pizzami. Byl čas večeře a většina přítomných už byla netrpělivá. Fodczuk vyskočil na kus betonového kvádru jako na piedestal a vyzval diváky, aby se vysvlékli a připojili se k němu v hodování. Někteří se skutečně svlékli a postavili se na okolní židle, načež Fodczuk vytáhl další atrakci – fotoaparát Polaroid. Nazí lidé na soklech jedli a fotili se s přihlížejícími, kteří chtěli také ochutnat. Atmosféra se značně uvolnila. Vznikla jakási orgie jídla,
focení a nahoty. Polaroidové snímky bylo možné si odnést jako suvenýr.

Zahoďte prádlo

Celý festival byl zahájen během nahé kurátorky podél řeky s praporem, jenž nesl festivalový symbol: piktogram muže a ženy, kteří házejí své prádlo do odpadkového koše. Vedle svlékání a striptýzu byl totiž opakujícím se tématem právě vztah obou pohlaví, včetně přehodnocování zažitých rolí. Tak třeba interaktivní přednáška Kristýny Pešákové ze sociálně­ekologické organizace Nesehnutí hodnotila reklamu z hlediska sexismu: pokud vás reklama pobuřuje zneužíváním ženského těla, můžete ji nominovat do ankety Sexistické prasátečko. Reklama také často cynicky zneužívá emoce, jako je touha po kráse nebo naopak strach ze stáří. A právě zažité stereotypy vnímání krásy bořila performerka Kača Olivová. Ta vytvořila ryze pornografický výjev: nahá plavala v zamlženém bazénu jako velryba a její muž na ni přitom močil. Tíhu svého objemného těla Olivová proměňuje
v hmatatelnou hmotu lásky. Nabízí možnost vnímat život bez zbytečného přemýšlení, zato s přímými vhledy do situace.

Workshop s Vladimírem Kulou, věnovaný fotografování klasického pornografického aktu, nečekaně vyústil do situace, kdy fotograf nahý pózoval na špičkách v sexy lodičkách na jehlovém podpatku. Jeho modelkou byla totiž performerka ze skupiny Gang Bang, které bylo Kulovo šovinistické zacházení nepříjemné. Učitel dostal lekci, jak se cítí modelka – oběť dirigovaná fotografem, aby trochu víc vystrčila zadek nebo roztáhla nohy.

O subtilnější ztvárnění partnerského vztahu se pokusily dvě umělecké dvojice. Performer František Kowolowski rozdělil a zase spojil halu továrny gázou, kterou vymotával ústy z úst své partnerky Kristýny Kašparové. V umělcových mistrných akcích se tělo stává znakem, téměř abstrahovanou sochou. Kowolowski s Kašparovou se nazí v černých kuklách zamotávali do prostoru továrny jako do vzájemného vztahu. Janu Orlovou diváci sledovali na milostné schůzce s Filipem Turkem, který performerku s vizáží gotické madony a výrazem kurtizány obíral o kusy oděvu a nakonec ji nahou něžně uložil do trávy. Ve chvíli, kdy mohlo dojít k milování, ji však začal vláčet za vlasy trávou i kamením až k východu z areálu. Byl to výjev jako ze snu: vláčení touhy po kráse, po prožitku, po dalším orgasmu.

Naše multitělo

Festival ale nabídl i polohy svědčící o provázání tělesného s duševním. Performer Milan Kohout spílal lidem i bohům – v jeho podání striptýz připomínal rituál popravy. Umělec rozdal divákům dlouhé pruty na švihání a hlasem proroka četl do mikrofonu sprosté anonymní e­maily, jichž byl adresátem. Kohoutova nahota jako by zrcadlila stav světa. Při tanci, který připomínal dervišské víření, pak rozmlátil kovový krucifix s nápisem „Sadomasochist“ a připomněl, že ateismus je vlastně také jistým druhem vyznání.

Při své vlastní performanci jsem jako Babalon (jedna z podob Sofie, dle hermetiků manželky Kristovy) procházela v dlouhé kápi a s trnovou korunou koridorem diváků, kteří na mé tělo podle libosti stříkali barevnými spreji různé symboly a ornamenty. V ruce jsem držela tablet s ukázkami současného zpravodajství: utrpení uprchlíků se zde prolínalo s muslimskými a křesťanskými modlitbami, projevy rasismu i krutostí terorismu. Šlo o zvěstování současné apokalypsy prostřednictvím ženského těla, které mi posloužilo jako živý transparent.

Nezmínila jsem sice všechny body programu a všechny účastníky, je nicméně patrné, že festival byl pestrý a v jistém smyslu i transformativní. Zbyla mi z něj polaroidová fotografie, kde pózuji oblečená se svou dcerou mezi několika tančícími nahými lidmi, všichni jsme veselí a cpeme se pizzou. Výjev působí dost kuriózně, téměř pornograficky. Zachycuje skupinovou euforii způsobenou nahotou a jídlem – ukazuje veřejně sdílený intimní prostor vlastního těla, společné „multi­­tělo“. Zmíněnou fotografii na přání některých účastníků festivalu nicméně nesmím zveřejnit. Společná nahota je sdílené tajemství, které je pochopitelně provázeno obavou z mediál­ního zneužití. A také strachem, že nás pozná babička, teta, tchyně, někdo jiný z příbuzných či zaměstnavatel a nepochopí situaci.

Podle Klodové jsou dnes lidé natolik zahlceni pornografií a nahotou v reklamě i popkultuře a natolik ovlivňováni obrazy dokonalých těl, že si zapomněli nahotu jednoduše užívat. Proč se tolik obáváme nahoty a současně ji fetišizujeme i tabuizujeme? Bojíme se, aby se neukázalo, že jsme jen divá zvěř, opice, které pokřikují a skáčou ze stromu na strom? Klodová zmiňuje tradici adamitů, pro které byla nahota znakem spirituality a osobní pokory. Dnešní člověk se podle ní k podobnému prožitku vlastní nahoty sám dobírá jen stěží. Pomoci mu může právě dekontextualizace tohoto choulostivého tématu ve výtvarném umění.

Autorka je umělkyně.