Poslední dobou jsem začal běhat a jako příslušník postinternetové gen Z běhám rád po Smíchově. Vzhledem k tomu, že celá tato čtvrť vypadá jako vygenerovaná špatným modelem umělé inteligence, pohyb tudy mi připomíná tělesné doomscrollování brainrotem. Nedávno jsem v tomto pražském revíru potkal reklamu na zážitek ve virtuální realitě, která lákala slovy: „Zažijte pocit na potápějícím se Titanicu!“ Vůbec mě ta nabídka nelákala. Vzhledem k tomu, že pracuji v české kultuře zmítané současným panem ministrem, zažívám tento pocit neustále – a zadarmo. Represivní politické režimy ostatně zpravidla útočí na umělecký svět a snaží se nad ním mít kontrolu. Proč se s takovou urgencí pokoušejí tento Titanic potopit? Proč se tolik bojí umění? V čem spočívá moc umění? A co o moci umění (respektive o moci „žití jako umění“) říká Foucault, od jehož narození letos uplynulo sto let?

Život bez návodu

Foucault se hlásil k odkazu Friedricha Nietzscheho, jehož filosofii prostupuje náročná otázka ohledně vypořádávání se se „smrtí Boha“. Každé myslitelstvo tento motiv interpretuje odlišně. Foucault konkrétně ve své Předmluvě k transgresi pojímá smrt Boha v souvislosti se ztrátou pevného bodu v lidském univerzu – něčeho, co by člověku předem určovalo, co má jeho…