Stydím se za české počasí. Jak se má našinec tvářit před nešťastnými turisty, kteří s tichou výčitkou k mrazivě mlčenlivé obloze postávají ve frontě na předražené ušanky – koncem dubna? Jak den za dnem čelit billboardům a polykat další a další zoufalá slova, tykadla, kosočtverce? Že bude líp? Skutečně? A kdy? Ještě tento týden? Nebo aspoň do konce listopadu a pak se ochladí? Aby se za nás děti nestyděly – až jim někdo vykecá, že jsme lítali na Měsíc, transplantovali obličeje, ale lék na kocovinu ani slušné a důstojné počasí jsme vynalézt nesvedli. Dokonce ani ten vítr – falešný a prázdný symbol změn, takto živel primitivní – není na straně lidu. Přináší kroupy, které nejsou pro radost, nejsou ani k jídlu, jsou leda k vzteku. A nebohým turistům shazuje papachy do všudypřítomného bláta; ti už neskrývají své rozhořčení, jímž spravedlivě nasytí reklamační formuláře. Jako by se pyšně vysmíval velikonočnímu poselství, vyvrací vítr stromy, které padají lidem na auta a působí četné škody našim drahým pojišťovnám. Na víc se nezmůže. Co říci na adresu těchto větrů? Takovými větry lze jedině pohrdat.