Těžko byste hledali český film, o kterém se letos diskutovalo víc než o Klusákově „portrétu něžného neonacisty“ Svět podle Daliborka. Potvrdil se známý fakt, že Češi jsou odborníci prakticky na všechno, ať už jde o hokej, problematiku Středního východu nebo dokument. Zvláštní postavení v této debatě mají rozhovory s autorem snímku. Hlavním krité­riem kvality těchto interview je patrně sám fakt, že celebrita byla vůbec ochotna se s reportérem bavit. Průvodním projevem této dětinské fascinace je kladení banálních otázek, které se v každém rozhovoru opakují. Osobně bych historku, jíž Klusák odpovídá na to, jak se k objektu svého dokumentu dostal, dokázal odvyprávět snad i ze spaní. Argument, že s historkou čtenáři rozhovoru nemusí být obeznámeni, neobstojí. Rozhovor má mezi novinářskými útvary zvláštní postavení. Obsažené informace nejsou pro konkrétní útvar jedinečné, spíše by měly kumulativně vycházet z dřívějších rozhovorů a dalších zdrojů. To se učí studenti nejpozději v druhém ročníku žurnalistických škol. Cokoli jiného je plýtváním času novinářů, respondentů a ve výsledku i čtenářů.