Americká zpěvačka a rapperka Lizzo si na své nové desce Cuz I Love You patrně splnila sen. Ve skladbě Tempo do basových dropů rapuje: „Pomalé písně jsou pro vychrtlé fuchtle/ já jsem tlustá mrcha/ já potřebuju tempo“, načež předává mikrofon o generaci starší rapperce Missy Elliot, kterou dnes jedenatřicetiletá hudebnice poslouchala ještě jako středoškolská studentka. Jejich spolupráce není náhodná – obě zpěvačky přes svůj věkový rozdíl vnášejí do mainstreamového popu pozitivní přístup k vlastnímu tělu, podrývající stereotypní, uměle prefabrikované představy o tělesné kráse, a jejich tvorba i sebeprezentace tak mají v mnoha ohledech blízko k feminismu i boji proti rasovým předsudkům.

Tukové polštáře

V západní kultuře stále ještě přežívá rasistický pohled na černošskou ženu jako animální, monstrózní či hypersexuální osobu – a mnohá popová klišé bohužel toto pojetí dále reprodukují, byť třeba s opačným hodnotícím znaménkem. Stejně jako v případě takzvané Hotentotské Venuše (tedy africké otrokyně Saartjie Baartmanové, kterou na počátku 19. století kolonizátoři přivlekli do Evropy, kde ji pro její tukové polštáře na hýždích vystavovali v panoptikách jako anatomickou kuriozitu, než se stala majetkem zvěřince a po své smrti muzejním exponátem) i dnes Afroameričanky a jejich „excesivní“ těla představují pobuřující a do jisté míry nebezpečnou jinakost. Připomeňme jen nedávnou morální paniku, když neworleanský taneční prvek twerk (založený na specifickém pohybu hýždí; viz A2 č. 7/2013) pronikl do mainstreamové kultury.

Zároveň však této fascinace exotičností, jakkoli často vyvěrá z latentního rasismu, některé hudební hvězdy afroamerického původu využívají k přetváření a podrývání konvenční představy o tom, jak mají vypadat, jak se mají chovat nebo o čem by měly zpívat. Z tohoto pohledu pak můžeme spatřovat určitou podvratnost třeba ve skladbě Anaconda, v níž rapperka Nicki Minaj velebí své objemné zadní partie, nebo v otevřenosti, s jakou její konkurentka Cardi B ve svých textech glosuje vlastní sexuální život. Otázka je, do jaké míry popová provokace nereflektovaný rasismus problematizuje a do jaké naopak podporuje. Lizzo, která pracuje se svým vzhledem jako s předností, nikoliv překážkou, každopádně pokračuje v linii nabourávání konceptu celebrity „bigger than life“, z něhož popkultura stále vychází, jakkoli sociální sítě vyvolávají zdání, že proslavit se může každý.

Jsem krásná

V souvislosti s vydáním jejího třetího alba se o Lizzo hovoří jako o vycházející hvězdě. Deska Cuz I Love You vyšla u velkého vydavatelství Atlantic Records, s nímž v minulosti spolupracoval i její velký vzor Aretha Franklin, a dostala se na šesté místo žebříčku Billboardu 200. Na nahrávce se prolíná R&B, pop, soul i prvky trapu, a Lizzo tak na půlhodinové stopáži koncentruje většinu svých hudebních zkušeností. Tři singly, které desku uváděly, ostatně tuto různorodost předjímaly. Kromě rapového Tempa se jedná o neosoulovou titulní píseň a diskofunkovou skladbu Juice, jejíž první slova „Zrcadlo, zrcadlo, nemusíš nic říkat/ sama vím, že jsem krásná“ shrnují leitmotiv většiny textů. Téma přijetí vlastního těla bez ohledu na normativní společenský tlak se variuje v nejrůznějších náladách – od hiphopové rozvernosti Exactly How I Feel, kde hostuje rapper Gucci Mane, až po jemnou baladu Lingerie. Občas se ozvou i gospelové sbory, s nimiž se Lizzo seznámila v dětství při návštěvách protestantského kostela. Přijmout sebe samu pro ni byla vzpoura nejen proti společnosti, ale i náboženské výchově.

V současnosti je Lizzo jednou z tváří hnutí body positive, sama ovšem o takovou pověst nijak neusiluje. „Nikdy jsem nechtěla mít takovou nálepku,“ vyjádřila se například v rozhovoru pro magazín The Cut. „Stačí, když řeknu, že mám sama sebe ráda, a všichni jsou u vytržení: ‚Panebože, je tak statečná‘ nebo ‚Je tak politická‘.“ Podle zpěvačky se nejedná o následování nějakého vzoru, spíše je třeba změnit nastavení celé společnosti tak, aby hnutí body positive nebylo potřeba. Lizzo si je přitom dobře vědoma, že jde o kolektivní úsilí: „Nemůžu před sebou utéct. Není možné, abych se jednoho dne vzbudila a neměla černou kůži, nebyla ženou nebo nebyla tlustá. Tyhle tři věci vždycky hrály proti mně, a i když bojuju sama za sebe, musím bojovat i za všechny ostatní,“ vyjádřila se loni na podzim v časopise Teen Vogue. Sebepřijetí, narušování všeobecně přijímaného ideálu krásy a stávání se hvězdou přitom mají jedno společné: jde o kontinuální, nezavršitelné procesy.

Černá zkušenost

Lizzo, kterou na koncertech doprovází taneční skupina Big Grrrlz, složená výhradně z plus size tanečnic, už ovšem vyvolala i silně negativní reakce. Tentokrát ovšem nešlo o problematiku nadváhy, rasy ani genderu. Po pročtení recenze na webu Pitchfork, která její album nevychválila, ale ani zcela neodmítla, totiž zpěvačka tweetovala, že lidé, kteří hodnotí hudbu a přitom ji sami neprodukují, by radši měli zůstat nezaměstnaní, což se očekávatelně nesetkalo s pochopením. Lizzo následně celé vlákno smazala s tím, že si musí více hlídat, co říká, a že se vyjádřila špatně. Nejvíc ji prý na recenzi rozlítilo, že ji novinářka Rawiya Kameir, sama Afroameričanka, připodobnila k představitelce bílého soulu Natashe Bedingfield a tím – podle Lizzo – zcela pominula „černou zkušenost“.

Úspěch Lizzo a jejího chytlavého „feel good“ popu s kořeny v černé hudbě lze snad interpretovat jako pomalý odklon od převažující melancholie v pop music poslední dekády. Budoucnost – aspoň ta, kterou slibuje nahrávka Cuz I Love You – má být barevná, různorodá, uvědomělá i zdravě sebevědomá. Uvidíme.

Autor je publicista.

Lizzo: Cuz I Love You. Atlantic Records 2019.