Desetiletý Jojo má špatný den. Otevírá ho pohledem do zrcadla, které kromě světla odráží jeho nedůvěru v sebe samého i vratkou pozici mezi vrstevníky. Veškeré pochyby se rozplynou díky inspirativnímu proslovu imaginárního přítele a jeho motivačnímu pokřiku, jenž vrcholí euforickým úprkem barevnou ulicí. Králíček Jojo začíná jako leckterý jiný příběh outsidera, jen s drobnou obměnou – chlapec má uniformu Hitlerjugend, imaginárním přítelem není nikdo menší než Adolf Hitler a onen pokřik sestává z radostného opakování slov Heil Hitler.

Hitlerjugend jako střední škola

Novozélandský fenomén Taika Waititi se po režii brilantního blockbusteru Thor: Ragnarok (2017) jal adaptovat knihu Christine Leunensové Nebe v kleci (2008, česky 2020) o mladém nacistovi, jenž během druhé světové války odhalí, že jeho rodiče poskytují úkryt mladé Židovce. Po úspěchu na festivalu v Torontu se odvážná dramedie dostává do české distribuce, aby testovala diváckou odolnost. A to úplně jiným způsobem, než bychom mohli od komedie o ambiciózním příslušníkovi Hitlerjugend čekat. Nejde totiž ani tak o ostrou satiru, jako spíše o průměrný film s několika vynikajícími sekvencemi.

První čtvrthodina geniálně pracuje s rekontextualizací tradičních příběhů o mladých outsiderech z prostředí školy do třetí říše. Waititiho scénář zapojuje nenucenou, a hlavně dokonale nemístnou komiku. Ostatně jeho snímek Co děláme v temnotách (What We Do in the Shadows, 2014) funguje podobně – představuje prostředí, které je pevně spojené s určitým typem fikční reprezentace, s konkrétními žánry a specifickými hereckými projevy, a ty pak bez milosti podvrací nebo zesměšňuje. Dříve šlo upírské filmy, teď se jedná o válečné drama a vyprávění o lúzrech. Banálnost motivačních frází typu „Ty to dokážeš!“ obnažuje přepisem na „Heil Hitler!“ a prostředí NSDAP nebezpečně připomíná střední školu. Stylizaci doplňují nadsazené přízvuky vedlejších postav, ale také obsazení Sama Rockwella nebo Rebel Wilsonové v typicky komických polohách, stejně jako samotného Waititiho v roli Hitlera. A právě díky režisérovi maorského i židovského původu nabývá Králíček Jojo i mimotextových politických významů, jimiž se konfrontuje s historií, která se v mnoha ohledech zdá být stále živá. Jako komedie tedy v mnoha ohledech funguje.

Ze skopičiny do války

Snímek má ještě jednu silnou stránku – uvědomělou hru s demytizací nepřítele. V úvodních minutách se vystaví obraz Židů jako ne­lidských a zlých stvůr přebírajících zvířecí vlastnosti. Tato ideologicky determinovaná iluze je vyčleňuje ze škatulky „lidé“, tedy „my“, k negativnímu označení „oni“ a démonizací usnadňuje indoktrinaci. Jojo se ocitá v podobné pozici, pro svá zranění a odlišný vzhled je vyloučený z úzkého okruhu mladých nacistů. Díky tomu směřuje jeho setkání s Židovkou Elsou k empatii a pochopení, zatímco se dívka stává ideologickým kladivem, jímž se politický konstrukt nepřítele roztříští. „Oni“ přece jen nejsou nic jiného než „my“. Králíček Jojo tak nabízí velmi obratnou a srozumitelnou práci s deziluzí. Jenže to jsou stále jen dílčí momenty.

Ve své podstatě jde o klasický film, v němž se přátelská figura Adolfa Hitlera (sic!) promění v sobeckého manipulátora. Jenže rovina ideologického procitnutí – zpřítomněná i ve vztahu s matkou odbojářkou – má o poznání ostřejší hrany. Během dvou scén se Waititiho herecký projev změní z absurdní komiky v hysterický řev a na řadu přichází množství zpomalených záběrů kruté tváře války. Děti musí do boje, blízcí umírají a gestapo prochází domy, avšak pro neustálé oscilování mezi dramatem a nadsazeným humorem žádný z těchto okamžiků nepůsobí nikterak silně.

Hrůza války se do popředí dostane snad jen ve fantastické scéně s matkou na náměstí ve druhé polovině, přičemž její síla tkví v dobře načasovaném šoku. Závěrečná bitva s americkou armádou je tak dramaticky přepjatá, že působí až komicky. Králíček Jojo je divácky vstřícný film s několika fenomenálně vystavěnými sekvencemi, jež těží z dlouhodobě rozvíjené komiky Taiky Waititiho. Ve svém přístupu k (de)mytizování Židů uvnitř třetí říše je místy až fascinující. Jsou to však pouze výborné fragmenty v jinak poměrně konvenčním a nezajímavém válečném dramatu.

Autor je filmový publicista.

Králíček Jojo (Jojo Rabbit). USA, ČR, Nový Zéland 2019, 108 minut. Režie a scénář Taika Waititi, Mihai Mălaimare Jr., střih Tom Eagles, hudba Michael Giacchino, hrají Roman Griffin Davis, Thomasin McKenzieová, Taika Waititi, Rebel Wilsonová ad.