Člověk udělá ledacos, aby nemusel psát. Třeba Petr Šabach nám v nakladatelství říkával, že vždycky, když bylo třeba, aby zasedl k pracovnímu stolu, raději doma vyluxoval. Graham Greene údajně ubíjel čas u silnice a sledoval poznávací značky projíždějících vozidel – čekal na šťastné číslo, teprve pak mohl začít pracovat. Specialistka na thrillery Tess Gerrit­senová o sobě tvrdí, že než aby se mořila s novým rukopisem, raději by se učila hrát na housle. Její kolegyně Patricia Cornwellová se zase vyznala, že jsou dny, kdy „si najde jakoukoli výmluvu, aby nemusela sedět u stolu a psát“, přičemž v takových chvílích má pocit, „jako by si její postavy vzaly dovolenou“.

Když jsem editoval víkendovou přílohu Hospodářek, Richard Podaný se jedné reportérce pochlubil, že u každého těžkého překladu přibere na váze, protože si při řešení oříšků pomáhá u ledničky. To americký spisovatel a novinář William Zinsser si vystačil s vodou – k barelu v kanceláři se během dne dostavoval s frekvencí, která drtivě převažovala fyziologickou potřebu pitného režimu. (Musím přiznat, že mám pro Zinssera pochopení. Také já při psaní špacíruju po místnosti – podobně jako lidé zabraní do telefonického hovoru –, takže jsem v Pasece už několikrát zaskočil spolupracovníky, když jsem náměsíčně přistál u jejich stolů.)

Psaní je zkrátka krocení myšlenek, jež dokážou být rozjívené úplně stejně jako hopsající kůzlata. Zdá se, že námaha vynaložená na udržení hlavy v soustředěném režimu je v lecčems podobná úsilí udržet tělo na židli. Existuje spousta triků, jak utíkavou mysl obalamutit, literáti (a v tom si rozumějí s životními kouči) si třeba pomáhají rozdělením úkolu na kratičké etapy: mám smlouvu na knihu, a tak musím za hodinu vypotit tolik a tolik slov či znaků, ergo tolik a tolik kůzlat chytit do ohrádek.

Ale ruku na srdce, tohle je popis ideálního světa, ve kterém autoři podepisují smlouvy a dodržují termíny. V reálné nakladatelské praxi je často malým svátkem, když se podaří alespoň to první; to druhé je splněným snem. „Dřív než začnu, měli byste vědět, že jsem smlouvu na tuto esej nepodepsala a nevrátila včas,“ otevírá Deborah Aaronsonová, viceprezidentka vydavatelství Phaidon, svou úvahu Růžová musí překvapit o redakční práci s obrazovými knihami. „O víc než měsíc jsem také překročila deadline na odevzdání vlastního textu. Ilustrované knihy mají svá zvláštní úskalí i radosti, ale dokázat zvládnout autory je výzva, jíž čelíte bez ohledu na to, na jakém druhu knih pracujete. Dostat od autora podepsanou smlouvu a dodržet termín je často nemalý výkon.“

A to prosím píše nakladatelská profesionálka, která moc dobře ví, jaké záseky udělají nedodržené termíny v edičních a výrobních plánech. Uvedený text navíc publikovala v roce 2017. Proč je to důležité? Protože se zdá, že po covidové hibernaci ochota plnit závazky (či aspoň odpovídat na maily) ještě víc poklesla.

Znám autory, kterým je třeba volat z cizích mobilů, aby vůbec zvedli telefon. Znám spolupracovníky (a věřte, že to jsou ve svých oborech skuteční mistři), kteří se schovávají jako děti před výpraskem a na WhatsAppu fingují, že vaše naléhání nečetli, i když na téže platformě ve stejné chvíli vykazují čipernou aktivitu. Abych se z toho nezbláznil, připomínám si osvěžující slova, která A. J. Liehm před páry lety svěřil v rozhovoru tomuto listu: „Redakční práce spočívá v tom, že každý den lidi otravujete a tak dlouho je uháníte, až vám texty pošlou.“ Svatá pravda, říkám si, nejsem v tom sám.

Ale buďme spravedliví. Psaní je kreativní proces a není to totéž jako vyplňování čísel do excelové tabulky. Naplánovat se nedá. Já bych tedy s literáty štvanými nervózními redaktory a vzpurnými postavami, co se každou chvílí dožadují dovolené, neměnil. „Celé dopoledne píšu čárku,“ vyznává se alter ego Henryho Millera ve filmové adaptaci Tichých dnů v Clichy, „a po obědě ji jdu škrtnout.“ Ještě víc se „morální paralýze“ nešťastníka, co se pokouší uživit psaním, přiblížil Orwell v glose Zpověď recenzenta knih, která je věnovaná bídě literární publicistiky. „Kolem čtvrté odpoledne už bude mít knihy vybalené,“ píše se tu o vycukaném jedinci, jenž musí během pár hodin sesmolit článek o směsce titulů, které mu poslali z redakce, „ale stále ještě bude trpět nervovou neschopností je otevřít.“

Láká mě představa literární studie, která dějiny písemnictví pojedná jako historii výmluv, nesplněných slibů, autorského sebemrskačství a vyčerpávajících bojů s neschopností psát. Mohla by to být pěkná esej. Nebo dokonce kniha… Myslím, že doma potřebujeme vyluxovat.

Autor je šéfredaktor nakladatelství Paseka.