Z trůnu obklopeného svíčkami shlíží postava bez výrazu, celá zahalená v neprůhledné látce jedovatě zelené barvy. Scénu doplňuje oltář s křišťálovou koulí, plastikou ve tvaru ruky, obrázky a dalšími votivními předměty. Metalové kapely se sice podobnými kulisami prezentují rády, ale tento výjev se vymyká už paletou barev, v níž dominují křiklavé odstíny zelené a růžové. A podobně se vymyká i manchesterská kapela Witch Fever, která nastíněný výjev použila na obalu své debutové desky Congregation. Na albu můžeme zaslechnout vlivy Black Sabbath a doom metalu, ale také punku a postpunku osmdesátých let nebo grunge. Všechny tyto stylizace Witch Fever využívají k vyjádření vzpoury vůči patriarchátu, misogynii a homofobním tendencím. „Pokud jste cis muž, snadno se vyhnete všemu politickému. My to ale žijeme každý den,“ odpálkovala zpěvačka Amy Walpole na jednom z koncertů návštěvníka nespokojeného s tím, že během setu připomněla, že se k anglické monarchii neváže jen noblesa a majestát, ale především koloniální minulost. Důležitější je však žánrový kontext: Witch Fever totiž jakožto metalová skupina tvořená výhradně ženami a hlásící se k feminismu zpochybňují maskulinní tradici „tvrdé“ hudby.

Žehnání hanbě

Když se metal vymezuje proti náboženství a konformní morálce, zpravidla tak činí s étosem buřičství a nespoutaného individua­lismu. Witch Fever do tohoto schématu vnášejí novou perspektivu, která pramení z osobní zkušenosti zpěvačky: Walpole se do svých šestnácti let pohybovala v křesťanském charismatickém hnutí, které hlásá působení Ducha svatého v každodenním životě. Mystická či pseudonáboženská atmosféra spojená se stylizací skupiny (například v klipu ke skladbě I Saw You Dancing sledujeme jakousi podzemní sektu) tak odráží zpěvaččiny zážitky z dospívání. „Měla jsem hlavu plnou biblického jazyka a náboženských výrazů,“ vzpomíná Walpole na webu Forty­-Five.

Představa křesťanského Boha je zároveň patriarchálním archetypem. Přes všechny emancipační pokroky uplynulých desetiletí se i dnes mnozí upínají k představě silného muže na vrcholu mocenské hierarchie. „Patriar­chální struktura existuje nejen v církvi, ale všude. Ovládá ženy i queer a nebinární lidi a dělá jejich životy těžší, než by musely být, protože v nich vzbuzuje pocit, že jejich identita je problematická,“ uvedla Walpole v rozhovoru pro magazín Kerrang. Nyní se snaží náboženské motivy využívat pro vlastní posílení.

V punkově špinavé úvodní skladbě Blessed Be Thy s typickým kvílivým vokálem zpěvačka přetváří křesťanskou formuli a namísto Bohu žehná hanbě, které čelí odpadlíci od víry. Plíživá titulní píseň zase pracuje s obrazem shromáždění, před nímž se vypravěčka beze studu vyznává ze selhání při hledání víry a v postupně rostoucím hluku za doprovodu kostelních zvonů ohlašuje své znovuzrození skrze „vynucená stigmata“.

Podněcujeme k násilí

Název kapely odkazuje k honům na čarodějnice, ať už v Anglii, nebo v zaoceánských koloniích. Podle historičky Lyndal Roper existuje vztah mezi uměním, fantaziemi o násilí a sexu v démonologických knihách, jakou je například proslulé dílo Malleus Maleficarum (Kladivo na čarodějnice, 1486), a justičními vraždami nevinných lidí. „Za to, že fantazie a přesvědčení vyvolávají násilné činy, nemohou jen samotné názory nebo představy, ale soubor historických okolností,“ připomíná historička ve své knize The Witch in Western Imagination (Čarodějnice v představách západního světa, 2012). Zároveň platí, že čarodějnice jakožto ztělesnění ženy vymykající se společenským konvencím a nepodřízené reprodukci stále představuje silný symbol.

„Ano, podněcujeme k násilí/ V tichosti se nikdy nic nezměnilo,“ křičí Walpole v refrénu písně Sour. Jakkoli to může znít banálně, současné obavy z destruktivní moci „genderismu“ se nemusí příliš lišit od strachů, z nichž se rodily hony na čarodějnice. „Z pohledu reakčního hnutí termín ‚gender‘ přitahuje, kondenzuje a elektrizuje rozmanité sociální a ekonomické úzkosti, které vyvolala rostoucí ekonomická nejistota v neoliberálních režimech, prohlubující se sociální nerovnost i lockdown během pandemie,“ píše Judith Butler v článku pro The Guardian. Dodejme, že Witch Fever na její text odkazují v jednom ze svých instagramových stories pod hlavičkou „important stuff“.

Zprvu se zdá, že album Congregation skončí smířlivě. Skladba Slow Burn se postupně rozhoří až k ohlušujícímu refrénu, v němž znějí náznaky radosti, euforie a katarze, načež následuje ztišení. Jenže do ticha vpadne závěrečný track, který se opět vypořádává s traumatem: „Táhnu si s sebou věci, které mi řekl/ Myslela jsem si, že to je moje chyba, byla jsem jen dítě.“ Jako by skupina připomínala, že i když se trauma dá utišit, nikdy zcela nezmizí – stejně jako mocenské vzorce vepsané do naší společnosti. Witch Fever proto bijí na poplach a svolávají sesterskou čarodějnickou kongregaci.

Autor je publicista.