Nakladatelství Academia už dvacet let vydává velmi záslužnou ediční řadu Paměť, jež nabízí memoárově laděné texty významných českých i zahraničních osobností. Knihy jsou koncipovány tak, aby byly zároveň obrazem pohnutého 20. století. To se podařilo také v rozhovorech s politickou vězeňkyní Alexandrou Součkovou Kovářovou, které vyšly pod názvem Na trápení nebyl čas.

Optimistická povaha

Edice Paměť si obvykle zachovává osobitý styl, aby protagonisty a protagonistky představila v jejich typickém naturelu, takže bývají často sami vypravěči textu. Publikace věnovaná Alexandře Součkové Kovářové využívá formu rozhovoru, ale v trochu jiném duchu, než u memoárových knih bývá zvykem. Autorka knihy, docentka Zuzana Augustová, dlouholetá sousedka a přítelkyně Alexandry Součkové Kovářové, vedla rozhovory ve velmi osobní rovině, jak sama uvádí ve svižně napsaném kontextovém úvodu. Publikace tak získává na originalitě a nezapře ani osobnost tazatelky a její specializaci na divadlo a drama: text chvílemi díky dobře sestaveným, často úsečným a ironicky zabarveným odpovědím působí jako dobře plynoucí divadelní hra s výstižnými replikami ve třiadvaceti krátkých aktech. Samozřejmě s tím rozdílem, že obsahem dramatu není fikce, ale mnohdy až příliš drsná skutečnost, zejména pokud se text týká období padesátých let a věznění. Navzdory popisovaným útrapám je vyprávění prodchnuto neutuchající optimistickou a silnou povahou zpovídané. Dobře to demonstruje následující ukázka, v níž Součková Kovářová líčí, jak šla po svém propuštění navštívit do vězení matku, která si odpykávala vyšší trest:

– Jaké to bylo, přijít znova do vězení?

– Já to tak neprožívala.

– Neměla jsi z toho trauma?

– Já jsem neměla, děvenko, nikdy z ničeho trauma.

– Jak je to možné?

– Nevím, tyhle stavy úzkosti neznám. Vždycky jsem věděla, že se z toho nějak vymotám. Anebo nevymotám. Ale nebylo mi dáno, abych to protrpěla.

– Jsi šťastná povaha!

– Ale to mám do teďka.

V podobně neformálním a přátelském du­chu se nese celé interview, a třeba v kapitolách o manželstvích může mít čtenář chvílemi pocit, jako by byl přímým svědkem jejich intimního dialogu v soukromí. Rozhovor se chronologicky odvíjí od osudů předků Součkové Kovářové přes její dětství a dospívání, dobu války, únor 1948, zatčení v pouhých devatenácti letech, pobyt v několika vězeňských zařízeních, návrat z kriminálu, založení vlastní rodiny, uvolněné šedesátky, okupaci, šedou normalizaci až k listopadu 1989.

Uvnitř povídky

Důležitým motivem textu se stává seznámení s Josefem Škvoreckým, jehož zpovídaná okouzlila natolik, že jí věnoval prostor hned v několika svých literárních dílech, nejpříznačněji pak v povídce Malá pražská Matahára z roku 1955, ve které ji nazývá Geraldinkou (doma se jí říkalo Poulinka) a podle níž v roce 2009 natočila režisérka Andrea Sedláčková film Rytmus v patách.

Součková Kovářová v rozhovorech tento náběh na červenou knihovnu ovšem mile ironizuje a daleko větší roli nakonec v knize hraje jiná Škvoreckého povídka, Divák v únorové noci, jejíž rukopis u ní policie našla po jejím zatčení za vykonstruovanou vlastizradu. Při výsleších se jí povedl vpravdě husarský kousek – přesvědčila vyšetřovatele, že povídka není protikomunistická, ale naopak pokroková. Dost pravděpodobně tím Škvoreckého zachránila před uvězněním.

Knize byla věnována pečlivá redakční práce, takže se na ploše pouhých 130 stran daří obsáhnout celý život tázané i charakter doby. Díky krátkým větám a hovorovému vyjadřování je tu autenticky zachycen zejména vypravěččin temperament. Její životní příběh dokresluje bohatá obrazová příloha, doplněná o kopie vězeňského spisu nebo rozsudku z vykonstruovaného procesu, a v neposlední řadě soupis uměleckých textů, které Součková Kovářová uveřejnila v samizdatovém časopise Rozhovory 36.

Publikace současně zahrnuje obsáhlý poznámkový aparát k různým historickým obdobím a osobnostem, s nimiž se Součková Kovářová poznala, takže i méně znalý čtenář československé historie má ne­­ustále po ruce kontext daného období. To je záslužné tím spíš, že kniha nemá žádné historiografické ambice, jak se zmiňuje v úvodu. Ty zde naopak supluje doprovodná studie Petra Koury, která se věnuje Josefu Škvoreckému a genezi zmiňované povídky Malá pražská Matahára. Ve studii se sice ze samotné povídky cituje, je nicméně škoda, že se tato desetistránková próza neobjevila v knize celá – obraz Součkové Kovářové mohl být obohacen o čistě literární perspektivu. Není ovšem žádná potíž text dohledat v některém z povídkových souborů, ať už jde o Hořkej svět, Příběhy o Líze a mladém Wertherovi a jiné povídky nebo Povídky tenorsaxofonisty.

Autorka je překladatelka a skandinavistka.

Zuzana Augustová: Na trápení nebyl čas. Rozhovor s politickou vězeňkyní Alexandrou Součkovou Kovářovou. Academia, Praha 2024, 228 stran.