„Těm, kdo kladou důraz na cílevědomý autorský záměr a domýšlení do obecných konsekvencí – těm bude Herrmann vždycky autorem okrajovým. Jeho práce se v rozhledu, tvaru, v tématech i v hrdinech drží skutečně při zemi. Své postavy a příběhy až příliš často nemá v moci, neumí je podrobit své koncepci, nedokáže o nich pronést důsledný soud. Neví si rady ani se čtenáři, podléhá jejich zakázce a vkusu, vyhovuje jim a je v tomto ohledu podobně nesamostatný jako mnozí jeho bojácní hrdinové, vlečení nárokem a názorem druhých.“

Snadno budou souhlasit s Emanuelem Fryntou ti, kdo se přidrží kulturního povědomí o díle Ignáta Herrmanna – pokud tedy nějaké povědomí v tomto případě ještě dnes působí. Žánrové obrázky? Průnik humoru, idyly a povahokresby? Kritika malicherných lidských třenic? Fryntu je možné litovat i obdivovat. V doslovu pro devatenácté vydání Otce Kondelíka a ženicha Vejvary (1974; knižně poprvé 1898) neměl lehký úkol, jestliže chtěl přiblížit Herrmanna čtenářům sedmdesátých let dvacátého století a ukázat jeho román jako živou literaturu. Ale způsob našel – působila podle něj nadále svědecká kvalita Herrman­nova vyprávění, „pronikavé vidění reálií“ pražského života na konci devatenáctého století.

Pepíci, domovníci a gardedámy

Pro Herrmannovy povídky je taková svědeckost příznačná dvojnásob. A padesát let starý Fryntův soud pro ně platí i neplatí. Autor se skutečně držel při zemi, protože si za postavy svých příběhů vědomě vybíral lidské typy, průměrné exempláře svého druhu, které mohly do plné průměrnosti dorůst teprve v odpovídajícím prostředí. Taková hospoda U Chytrého zvířete a pijáci, co v ní vysedávají, žijí v symbióze, navzájem se utvářejí. Podobně vypovídá průvod lidu směřující o markétské pouti na Hvězdu o možnostech tamního lesoparku, v jehož zákoutích se lze bezmezně opíjet, válet a souložit. Ctnostné měšťany i pražské pepíky zachvacuje vzrušené očekávání, „jedno dítě nese láhev kořalky, bez níž by neobstál otec; jiné objímá velkou bandasku s kávou“.

Dnes téměř vyhynulý městský druh – do­movník – je ve svém životním obzoru přímo formován dispozicí domu, ve kterém bydlí a slouží. To, jak dobře vidí z oken přízemního bytu, nemálo ovlivňuje, co si o nájemnících myslí. Protože domovník si něco myslet musí. Jako jediný kupříkladu ví, kdy se kdo včera vrátil domů. Herrmannův domovník zálibně sleduje, kdo v „jeho“ domě dodržuje společenské způsoby včetně soustavy ritualizovaných pozdravů. Dlouze se těší z toho, že s ním prohodil dvě zbytečné věty nájemník u něj vážený. Naopak dlouze se pohoršuje, když musí očima na ulici vyprovodit nájemníka, jehož si neváží, protože mu nerozumí. Plachý a roztržitý „agademický malíř“ je pro Herrmannova domovníka nuzáckým podivínem, zato vypaseného „malíře pokojů“ velebí už jen proto, že mu jdou kšefty, módně se obléká a platí včas.

Herrmannovo vyprávění bývá neseno typizací a z ní plynoucí předvídatelností, ale potvrzování obecných představ s sebou dnes – kdy se mravy proměnily – nese i nezáměrné aktualizace, které produktivně odporují čtenářově zkušenosti. Opatrné, ritualizované dvoření se dívkám z lepších kruhů, se kterými je možné se vídat pouze v doprovodu gardedam, unaví mladého, rujného bankovního úředníka Tadeá­­še Bezinku natolik, že se mu zachce prosté holky, co chodí se džbánem pro vodu. Záhy však pochopí, že pozici gardedámy tu zaujímají bodrý otec v podvlíkačkách a pohostinná matka, kteří v jeho nenadálé přízni ihned vyciťují šanci na dobrou partii pro svou dceru. Bezinka od přešťastné rodiny utíká sžírán výčitkami svědomí, a aby jej na ulici nepoznali, oholí si vousy, ostříhá vlasy a začne nosit skřipec. Kumpánům v hospodě proměnu svého vzhledu odůvodní tím, že mu v šestatřiceti stupních bylo horko – čemuž dnes rozumíme velmi dobře. Ale dobové strategie milostného sbližování, provázené sítí předpokladů a očekávání, které Bezinku do té šlamastyky vůbec přivedly, jsou pro nás zdrojem komiky a údivu, které výrazně přesahují autorův původní záměr.

To se tak nebere

Pokud jde o důsledný soud nad příběhem a postavami, který Fryntovi u Herrmanna scházel, bojím se, že by z jeho psaní zůstal plakát, kdyby už tak názorné vyprávění bylo provázeno výslovným ponaučením nebo tendencí. V úvodu ke knize povídek Z pražských zákoutí (1889) Herrmann sám zdůrazňuje, že kdo umí číst, dobere se vlastního soudu. Nechtěl prý ani kárat, ani se vysmívat, natož opovrhovat – chtěl ukazovat. Nechat čtenáře trnout a žasnout nad tím, co bylo tenkrát v Praze možné a běžné.

Přesto se Herrmann nápověd nevystříhal. Jeho postavy se opravdu zdají jednat, jak píše Frynta, nesamostatně, jako by byly autorskou konstrukcí předurčeny k tomu, aby se mýlily, ztrapňovaly, naivně toužily a podléhaly druhým, aby byly důkladnými a ukázkovými domýšlivci, úslužnými pokrytci, marnivými šosáky nebo zhýralými flamendry, protože autor je takové potřebuje, aby zápletky mohl dovést k anekdotickému rozuzlení. Na jedné straně se Herrmann odvolává na jakýsi přírodopis města, jehož jednotlivé druhy pouze načrtává, ale na straně druhé skladbu lidské říše v pražském biotopu komponuje, přehání a dramatizuje. Je to jen pochopitelné. Autor si může říkat, co chce, rozhoduje účinek jeho díla.

O míře konstruovanosti Herrmannových příběhů se lze přít, je to koneckonců i otázka vkusu. Ale nereflektovaná nesvoboda jeho postav nezdá se být typická jen pro konec devatenáctého století. I dnes se zcela bezelstně doufá („Když pošlu dalších tisíc dolarů, třeba se se Scarlett Johansson skutečně setkám!“). I dnes jedni nepokrytě spekulují a druzí na to doplácejí – o stavbě domu, která se investorovi musí několikanásobně vrátit, psal už Herrmann ve dvoudílné povídce o panu Klokočovi. Toho po dvaceti letech vyhodí z bytu u Vltavy jeho domácí, protože byt potřebuje pro známého, který se žení. Následně Klokoče zklame jeho vlastní známý, který mu slibuje byt v novostavbě za „přiměřenou“, ale nakonec přemrštěnou cenu. V jiném kontextu se kupeckými počty řídí postava Katynky, která nečeká, až se jí z pracovní cesty vrátí důvěřivý zámečník Alois, ale dává přednost svému dřívějšímu nápadníku Švarcovi, protože dostal „pěkné místo“, a tak si Katynku hned bere. Ona sama, víc oběť své poddajnosti než necitelná prospěchářka, situaci glosuje průpovědí: „To se tak nebere.“

Druhy pražského biotopu

Konečně i dnes je možné se „nočnímu dovádění opilců“ shovívavě smát jako svéráznému koloritu pražských uliček, ale to jen ve chvíli, kdy nebydlíte třeba v Dlouhé ulici, kterou se až do rána s posvěcením primátora prohánějí auta a korzují davy opilých turistů. Takže i dnes je možné se v Praze „rozpálit jako cestou na Hradčany“, akorát to nebude kvůli fyzické náročnosti výstupu, ale kvůli zběsilé lunaparkizaci veřejného prostoru ve jménu podpory cestovního ruchu.

Děje se to pořád. Prší, chodci se běží schovat, zalézají do průjezdů, scházejí po schodech do míst, kam by jinak nevstoupili. Růžolící chlapík, jehož tvář se chvěje sebeuspokojením, přejíždí prstem po hřbetech knih a rozpomíná se na povinnou četbu. Potom s výborem Villonových veršů běží k pultu a radostně odůvodňuje svoji volbu: „Hergot, tohle nás učili ve škole, to já si koupím, já to přečtu! Já moc na ty knížky nejsem, ale když je něco takhle tenkýho, to já přečtu. Jé, a to­dlecto je co, můžu se podívat?“ Zatímco se dějí staronové objevy, vlítne do antikvariátu nahrbená, copatá bába oblečená do zelenožlutého tělocvičného úboru jako z dětského divadla, roznáší noviny a chce drobné. Znáte ji? V setrvalém poklusu obsluhuje ­perimetr ulic Havlíčkova, Na Poříčí, Hybernská a Na Florenci.

Skladba druhů uvnitř pražského biotopu se proměnila, ale role a funkce zůstaly stejné jako za Herrmanna. „Veškeré tyto drobotiny povstávaly z bezprostředních dojmů a bez jakýchkoli nároků, ale ve všech snažil jsem se vystihnouti náladu Prahy v okamžiku, kdy vznikaly. Jest pravda, že jsou všední; každý, kdo má zdravé oči a cit pro své okolí, zná ty postavičky a jejich život. Ale kdysi později, až bude Praha skutečným městem světovým, nabudou snad větší ceny přítomné črty z maloměstského života Prahy.“ Sto sedmdesát let od narození autora těchto přejícných řádků je už Praha městem světovým?

Autor je literární kritik.