Mnohá evropská a severoamerická muzea představují produkt koloniální doby. Tyto paměťové instituce nejen že získaly výraznou část svých sbírek díky tehdejšímu systému, ale také se na vzniku a chodu myšlenkového pozadí kolonialismu samy podílely. Problémy spojené s touto minulostí proto tkví stejně tak v původu muzejních exponátů, jako ve způsobu jejich vystavování či vnášení do veřejného prostoru. V důsledku toho v institucích, jež prezentují jiné než lokální kultury, probíhají zásadní diskuse a často i rozsáhlé změny.

Nejedná se však o trend, který bychom za­­znamenali až v nedávné době – postkoloniální kritika nastoupila už v sedmdesátých a zejména osmdesátých letech 20. století a tento přístup k dějinám poté prošel pestrým vývojem, vedoucím k vytvoření nových metod na poli muzejnictví. Muzea a galerie reagují nejen na výrazné posuny v akademickém světě, ale i na změnu společenské poptávky, která se mnohdy projevuje různými formami občanských iniciativ, protestů a petic.

Citlivější způsoby prezentace

Během posledních deseti let se v muzejních institucích vyvinula řada dekolonizačních strategií a postupů. Základním kamenem postkoloniálního přístupu je tzv. provenien­ční výzkum sbírek, jehož cílem je odhalit okolnosti získání předmětů i to, jak se s nimi nakládalo. Na základě tohoto zkoumání spouštějí mnohá muzea repatriace artefaktů do zemí jejich původu. Jedním z nejznámějších případů tohoto postupu jsou takzvané beninské bronzy, které se dnes nacházejí v majetcích různých evropských i amerických muzeí a o jejichž zpětné získání se Nigérie snaží už od druhé poloviny 20. století. Navracením předmětů se ovšem nemusí rozumět pouze jejich fyzický přesun – častým způsobem řešení je právní převedení vlastnictví na zemi původu, přičemž samotné objekty zůstávají v Evropě a Severní Americe jako dlouhodobá zápůjčka.

Z pohledu návštěvníka se ­nejzásadnější změny týkají prezentace sbírek: cílem postkoloniálního přístupu v muzejnictví je překonat starý způsob představování jiných kultur, který s předměty pracoval jako s kořistí či poklady, a s ním související stereotypy. Nové expozice tak ukazují dané kultury v jiném kontextu, volí citlivější způsoby prezentace artefaktů a více problematizují určitá témata.

Současné výstavy také většinou vznikají v ko­­operaci s institucemi v bývalých koloniích. Ty do Evropy vysílají své kurátory, jejichž přítomnost pomáhá měnit nahlížení jak na jednotlivé předměty, tak na reprezentované kultury jako takové. Spolupráce se však nemusí týkat pouze odborníků: muzea často navazují vztahy s domácími komunitami nejen formou konzultací, ale rovněž v oblasti doprovodných programů. Specifický fenomén pak představuje aktivní účast nativních umělců – běžným postupem při aktualizaci starých expozic je právě umělecká intervence.

Muzeální aktivismus

Postupné pronikání tématu dědictví kolonialismu do širších společenských debat se projevuje mimo jiné také vznikem nezávislých aktivistických skupin. Od roku 2016 je ve Spojených státech činný kolektiv umělců Decolonize This Place. Jeho protestní akce se zaměřují hlavně na muzea a galerie v New Yorku. V roce 2020 se po protestech hnutí Black Lives Matter otevřelo téma přetrvávající problematické a nevyhovující reprezentace dějin otroctví ve veřejných institucích. Vlna zájmu o vyrovnání se s koloniální minulostí se posléze rozšířila z amerického kontinentu i do Evropy. Zejména v zemích, jako jsou Velká Británie, Francie, Belgie a Německo, se téma do veřejného prostoru propsalo především útoky na sochy různých historických osobností, jež se aktivně podílely na budování a udržování koloniálního systému. Spontánní akce se pak pomyslně propojily s dosavadní odbornou a akademickou kritikou institucí – mediálně přitažlivé protesty totiž konečně začaly budit pozornost. Tím se dosud nehybná muzea dostala pod tlak a některá z nich v reakci na tyto události začala přehodnocovat svou praxi. V roce 2022 se tak například amsterdamské Tropenmuseum přejmenovalo na Wereldmuseum (Světové muzeum) a otevřelo expozici s názvem Naše koloniální dědictví, reflektující historickou roli této instituce a šířeji i celého Holandska.

Zdaleka ne všechny změny nicméně probíhají bezproblémově. Nechvalně známým se stal případ Humboldtova fóra v Berlíně, kde jsou umístěny sbírky Berlínského etnografického muzea či Muzea umění Asie. Problematičnost spočívá hlavně v historii nově vybudovaného Berlínského (dříve Královského) paláce, kde instituce otevřená v roce 2021 sídlí. Palác je přímo spjatý s koloniální minulostí Německého císařství a Vilém II. z jeho balkonu nejednou povzbuzoval své vojáky před jejich vysláním do dobyvatelského „dobrodružství“. Rozhodnutí spojit nové muzeum s takovým místem logicky vzbudilo kontroverze a vedlo k řadě protestů. Instituce se s tímto tlakem pokusila vyrovnat alespoň v expozicích, kde je přítomná informační linie, přinášející kritickou reflexi historie paláce.

Některá muzea se sama začala zapojovat do aktivistických akcí nebo jim minimálně poskytla prostor: Grassi museum v Lipsku vedle své činnosti například vytvořilo ve spolupráci s uměleckým kolektivem PARA projekt s názvem Berge Versetzen (Přesunout hory). Ten se vztahuje k osobnosti geologa Hanse Mayera, který v roce 1889 po svém výstupu na Kilimandžáro přejmenoval nejvyšší horský masiv Afriky na Kaiser­-Wilhelm­-Spitze, a dokonce z něj odlomil část jeho vrcholku. Kámen poté rozdělil na dvě části: jednu daroval německému císaři Vilémovi a druhou si ponechal. Do dnešních dní se zachoval pouze jeden úlomek, který byl Mayerovými potomky prodán starožitníkovi v Rakousku.

PARA uspořádali sbírku, aby úlomek mohli vykoupit a navrátit zpět do Afriky. Skupina se také v reakci na Mayerův čin vydala na vrchol nejvyšší německé hory Zugspitze a odebrala z něj nevelký kus horniny. Ten zůstane v trezoru v expozici muzea do té doby, než bude úlomek Kilimandžára navrácen do Afriky. Zároveň byly vyrobeny jeho kopie, které si mohou návštěvníci zakoupit a podpořit tím celý projekt.

Kolonialismus a Česko

V českém prostředí otázka dekolonizace rezonuje pouze v malé skupině lidí z akademických a uměleckých kruhů a pokusy o veřejnou debatu nad problémem českého zapojení do koloniálního systému jsou často smeteny tvrzením, že jsme „přece žádné kolonie neměli“. Výrazněji se toto téma ve veřejném prostoru objevilo v roce 2020 v souvislosti s uveřejněním Manifestu dekolonizace, který v zásadě vyzýval univerzity a paměťové instituce k postkoloniálnímu obratu a dekolonizaci vědění. Za manifestem i debatou kolem něj nicméně stojí pouze několik jednotlivců, kteří toto téma promítají do své odborné, umělecké a veřejné činnosti.

V témže roce se u nás v nepatrné míře objevil také aktivismus na ulici. Jeho terčem se stala socha představitele koloniální nadvlády – pomník Winstona Churchilla na pražském Žižkově. Na podstavci se objevil nápis „Byl rasista. Black Lives Matter“, podobně jako u identického bronzového odlitku stojícího před sídlem britského parlamentu. Obě akce odkazují na Churchillův podíl na krutostech v britských koloniích v první polovině 20. století. V tuzemských reakcích na tento čin se mísilo nepochopení se snahou bránit velkého bílého muže. Asi není překvapení, že toto téma je součástí kulturních válek a bývá nálepkováno jako „levicový“ či „západní“ import.

České společnosti se kolonialismus dotkl nejen z hospodářského, ale hlavně z myšlenkového hlediska. Přístupy, hodnoty a ideje vybudované a propagované během této éry evropských dějin se uchytily i v českých zemích a právě dědictví transferu a implantace těchto myšlenek představují současnou výzvu pro česká muzea a galerie. Nejvýraznější institucí tohoto typu u nás je Náprstkovo muzeum, jehož sbírky jsou výsledkem činnosti místních cestovatelů a sběratelů v čele s Emilem Holubem. Ti jsou naší společností stále považováni v první řadě za dobrodruhy a národní hrdiny. Nový pohled na tyto osobnosti by mohl veřejnosti přiblížit české spojení s koloniálním světem a ukázat, jaké myšlenky nám z této doby zůstaly.

Autor je historik.