Když jsem před časem mluvila na jedné přednášce o tom, že se slovy „fašismus“ a „fašista“ zacházíme jinak než dřív, oslovila mě jedna mladá žena. Argumentovala, že úkolem vědy by mělo být aktivně bránit tomu, aby se po­­užívání těchto silných slov měnilo. Používáme­-li výrazy jako „fašismus“ jinak než v historickém kontextu, jde o vyprázdnění, ústupek neznalosti. Takhle prý brzy ztratí význam i slovo pravda. Její postoj rozhodně není ojedinělý. Různí lidé, zabývající se historií nebo jinými společenskými vědami, upozorňují, že třeba se slovem totalita zacházíme špatně.

Kulturní a historický náhled jsou bezesporu zásadní, ale užívání slov se dá chápat komplexněji. Pokud například označíme Putinovo Rusko za demokracii, nejde o nepochopení slov. Jde o záměr. A záměr stojí o krok před slovy. Stejně jako se proměňuje žitá skutečnost a nabalují se na ni stále nové události, mění se i používání slov. Význam slova v běžné komunikaci navíc není totéž jako encyklopedická definice. Zahrnuje totiž i představy a emoce, které daný výraz vyvolává, a také kontexty, ve kterých se obvykle objevuje. A čím složitější je to, co se za slovem skrývá, tím složitější bude celý ten balík složek významu plošně sdílet a předávat z generace na generaci v téže podobě.

Pragmatické potřeby

Máte dojem, že znát fakta o druhé světové válce spadá ve střední Evropě do nutného minima? Když jsem na workshopech pro vyučující základních a středních škol nechala účastníky napsat, co je fašismus, odpovědi byly různorodé. Daly by se odstupňovat od přesných historických popisů, s odkazem na fašismus italský a římské fasces, přes popisy ideologie předválečného Německa až po stručné odpovědi „ideologie“ a „něco zlého“. Můžeme to brát jako různé přístupy k plnění otravného úkolu, ale jejich podoby odpovídají tomu, že slova chápeme a užíváme odlišně. Každý z nás si pod stejným slovem může v různých životních situacích vrstvit rozličné významy. Aby to mysl vůbec utáhla, vyplatí se jí vjemy kategorizovat, shlukovat do pohyblivých skupin entit s podobnými rysy jako „něco spojené s druhou světovou válkou“, „něco spojené s extrémními politickými ideologiemi“ nebo „věci, ze kterých mám strach“.

Jazyk je navíc nástroj interakce a v ní se nutně realizují i naše pragmatické potřeby. Třeba chceme někoho přesvědčit, že jsme vzdělaní. Nebo chceme ve jménu svých vlastních přesvědčení druhého člověka kritizovat nebo přímo urazit, například abychom se sami cítili líp. A slova se silnými, emočně nabitými významy a dějinnými vazbami se pro takové pragmatické potřeby skvěle hodí.

Zůstaneme­-li u urážek, můžeme sledovat, že jsme se za několik posledních desetiletí přesunuli od fekálních slov a označení hospodářských zvířat k lékařským termínům pro lidi se sníženým intelektem. A když už i ty ztratily nadužíváním šťávu, pátráme po urážkách jinde. Soubor pojmů spojených s klíčovými politicko­-společenskými koncepty se nabízí. Fašismus, nacismus, marxismus, komunismus – to je pro většinu lidí něco silně negativního. Když tato označení hodím po druhém člověku, nejspíš ho zasáhnou nejen emočně, ale i na rovině intelektuální. Koho z nás ještě rozhodí nějaké to hospodářské zvíře? Ale „nácek“ nebo „neomarxistka“? To je jiná káva.

Od dojmů k datům

Skutečnosti, že se užívání těchto slov mění, si musel všimnout každý, kdo se nestraní současného veřejného dění a sociálních sítí. V roce 2022 označil na jednom setkání Andrej Babiš své odpůrce za „nacisty a fašisty“. V roce 2020 uvedl Tomio Okamura jeden svůj facebookový status slovy „Nenávist a totalita – to jsou metody sluníčkářů“. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek zase letos v září při hodnocení práce jednoho novináře po­užil nepřímou analogii s nacismem. To všechno má své důvody a neznalost historie k nim, domnívám se, nepatří. Je to záměr. Čelíme tu spíš promyšlenému budování PR než problematice jazykové správnosti.

Pojďme se teď z veřejné politické scény přesunout k běžnému užívání jazyka. To můžeme už několik let sledovat a zkoumat díky existenci jazykových korpusů. Korpusy, tedy obrovské elektronicky zpracované a jazykově popsané databáze psaných i mluvených projevů, vznikají nedocenitelným úsilím pracovníků z Ústavu českého národního korpusu FF UK a jsou vedle experimentálního výzkumu hlavním zdrojem poznání o užívání češtiny. Celou dobu tu kroužím kolem toho, že slova jako „fašismus“ už nejsou, co bývala. A právě díky korpusům můžeme od dojmů přejít k datům.

V souhrnných korpusech, jejichž obsah tvoří hlavně beletrie, tištěná publicistika a odborná literatura, se „fašismus“, „fašista“, „nacismus“, „nacista“ a jejich další odvozeniny vyskytují zejména v dějinných kontextech. Třeba v korpusu syn2006pub, sdružujícím publicistiku od listopadu 1989 do konce roku 2004, se „fašismus“ pojí nejčastěji se slovy jako „propagace“, „propagovat“, „rasismus“, „nástup“, častá jsou spojení se slovy „oběť“, „hitlerovský“, „Mussolini“ nebo „památník“. V korpusu internetových textů z let 2017 až 2021, včetně diskusních fór a sociálních sítí, je ovšem nejčastějším spojením „korporátní fašismus“ a mezi častá patří i spojení s výrazy „novodobý“, „liberální“ nebo „islámský“. Jsou to pochopitelně korpusy z různých období a různě zaměřené, i tak jsou ale rozdíly zarážející. V prvním jmenovaném korpusu figurují mezi dominantními zdroji, v nichž se „fašismus“ vyskytl, Právo, Lidové noviny, Hospodářské noviny nebo Respekt, například Blesk pak byl ve frekvenci hluboko dole. Oproti tomu v korpusu internetových textů online1 je totéž slovo nejčastěji užíváno na sociálních sítích a v diskusích, z publicistických serverů jsou to pak Pravdivě.eu, Nová republika, Haló noviny nebo Parlamentní listy. Užití v nich se nevztahují jen k ideologiím první poloviny 20. století, jsou evidentně aktualizovaná nebo mají fungovat jako zmiňované silné analogie.

Různí lidé, různé obsahy

Máme ovšem co do činění s dalším vrstvením těchto silných slov. Jejich potenciál dobře dokládá i jazykový materiál v češtině, zaznamenaný od 24. února 2022, tedy od zahájení ruské invaze do Ukrajiny. Z korpusu online2_archive můžeme zjistit, že v počátcích války frekvence slov „nacismus“, „nacista“, „nacistický“ a „fašista“ v českém online prostředí významně narostla. Ve spojení se slovem „nacista“ se objevila slova „ukrajinský“ a „azovský“, vyšvihlo se slovo „banderovský“. O nacismu a fašismu se tedy mluví víc a jinak, než bychom s ohledem na naše dějiny očekávali, nebo považovali za správné.

Když tedy označím současnou českou vládu za fašistickou nebo jejího člena za fašistu, může to mít tři různé příčiny: zaprvé mám jinou encyklopedickou znalost než tu většinově přijímanou; zadruhé sdílím obecnou znalost a použiju slovo vědomě jinak; zatřetí jsem z klobouku vytáhla zrovna tuto urážku. První oblast se může pokoušet usměrňovat výuka a společenská informovanost. Úspěšnost takových snah bude ovšem spíš subtilní. Druhou možnost by mohlo zvrátit jen to, že lidé budou sdílet tytéž hodnoty a nebudou mít potřebu významy slov posouvat. A konečně třetí případ může řešit maximálně tak trestní právo nebo eliminační mechanismy sociálních sítí a diskusních fór. Jazyk ani ling­vistika ovšem nedosáhne na nic z toho.

Smyslem lingvistiky mimo totalitární režim totiž není zakazování a nařizování. Jazyková restrikce může stanovit, že pomazánkové ehm, ehm nesmí být na obalu označeno slovem „máslo“, ale tady jsme u slov s významy mnohem vrstevnatějšími a komplexnějšími. Připustit si, že si za nimi můžou různí lidé představovat soubory různých obsahů, není snadné. A i když to dokážeme, budeme považovat za ty pravé svoje obsahy, zvlášť když jim přičítáme kulturní nebo osobní závažnost. Potenciální příkazy a zákazy v jazyce by se, jak dokládají naše dějiny i události ve světě, pak zrcadlily jako restrikce myšlení. A to by byl teprve fašismus.

Autorka je lingvistka.