V dubnu si Portugalsko připomnělo padesáté výročí od karafiátové revoluce, která ukončila čtyřicetiletý ultrapravicový režim Nového státu (Estado Novo) a odstartovala rozpad jednoho z posledních koloniálních impérií na světě. Výročí, jež země oslavila ve velkém stylu, dostalo prostor i u nás: Portugalské centrum v Praze – Instituto Camões uspořádalo tematickou výstavu a nakladatelství Protimluv uvedlo český překlad prózy Nezapomenutelní (Os Memoráveis, 2014) od současné portugalské spisovatelky Lídii Jorge. Ta by se měla osobně zúčastnit festivalu Svět knihy 2025, na kterém bude Portugalsko hlavním hostem.

Vratké impérium

V letech 1933 až 1974 fungoval v Portugal­sku autoritářský režim (nikoliv fašistická diktatura, jak se občas nesprávně uvádí), v je­­hož čele stál až do roku 1968 António de Oliveira Salazar, kterého vystřídal Marcelo Caetano. Nový stát se vyznačoval tvrdou kontrolou politických oponentů, cenzurou a potlačováním veškerých snah o nezávislost zámořských území. Fungování patriarchálního, katolického a ekonomicky slabého státu sešněrovávala činnost tajné policie PIDE a také všudypřítomná propaganda v duchu hesla „Bůh, vlast, rodina“.

Portugalsko se po desetiletí izolovalo od zbytku Evropy (stát si ostatně udržel neutralitu během obou světových válek) a prezentovalo se zavádějícím obrazem prosperujícího impéria sahajícího od Portugalska přes Mosambik, Angolu, Kapverdské ostrovy a Guineu­-Bissau až po drobná území v Indii a Macao, které se začlenilo do Čínské lidové republiky teprve v roce 1999. Hlavní politickou ambicí režimu se stalo udržení těchto území, a to i za cenu koloniálních válek, které se v šedesátých letech postupně rozšířily do všech afrických lusofonních oblastí. Po „roku Afriky“ (1960) čelilo Portugalsko silnému nátlaku OSN, aby provedlo alespoň některé kroky směřující k dekolonizaci. Ekonomicky i vojensky vyčerpávající koloniální boje na počátku sedmdesátých let podnítily vlnu občanských nepokojů.

Kvůli dlouhodobé nespokojenosti nejen obyvatelstva, ale i vojenských složek se od roku 1973 v Hnutí ozbrojených sil a později i mezi vysoce postavenými vojenskými činiteli konspiračně plánoval převrat. Mezi hlavní opoziční síly patřili v Portugalsku členové ilegální komunistické strany, v jejímž čele stál politik a spisovatel Álvaro Cunhal. Karafiátové revoluci, nenásilnému vojenskému převratu, daly název květiny, které si vojáci vkládali do hlavní na znamení, že nebudou střílet do civilního obyvatelstva. Červené květy evokovaly levicové zaměření a společně se zelení stonků připomínaly barvy portugalské vlajky. Hymnou revoluce se stala píseň Grândola, Vila Morena od písničkáře Zecy Afonsa, kterou směla hrát jediná stanice, rádio Renascença. Píseň zafungovala jako domluvený signál – v noci na 25. dubna se rozezněla éterem a spustila revoluci. Vláda rezignovala a následný vývoj vedl k nové ústavě a demokratickým volbám. Svá očekávání měl od převratu také tehdejší východní blok – doufal totiž, že by se země mohla dát cestou socialismu. Československý deník Rudé právo se karafiátové revoluci intenzivně věnoval a přetiskl i několik Cunhalových projevů.

Podubnová generace

Pro literární generaci, která prožila revoluci na prahu dospělosti, se vžil název „podubnová“. Jejími představiteli jsou například Antonio Lobo Antunes, João de Melo nebo již zesnulý José Saramago (viz A2 č. 23/2022), jediný portugalský nositel Nobelovy ceny za literaturu. Po staletích, kdy ženy kvůli obtížnému přístupu ke vzdělání a nulové emancipaci téměř nebyly slyšet, se objevily autorky jako Olga Gonçalves, Teolinda Gersão či Hélia Correia. Spíše věkem a společnými zážitky než estetickým programem spřízněná skupina se v tvorbě věnovala dosud tabuizovaným tématům: odvrácené tváři režimu, hrůzám koloniál­ních válek, emigrantské zkušenosti, žen­ské sexualitě či rasismu.

Za nejvýraznější podubnovou spisovatelku je v současnosti považována Lídia Jorge, narozená v roce 1946. Kromě třinácti románů věnovaných tématům, jako je národní identita, kolektivní a individuální paměť, rozpadající se mezilidské vztahy nebo napětí mezi mlčením a umlčováním, vydala též povídky, eseje, básně a divadelní hry. Opakovaně se vrací k tématu karafiátové revoluce. Té se věnovala již ve své prvotině hlásící se k magickému realismu O Dia dos Prodígios (Den zázraků, 1980). V románu O Jardim sem Limites (Zahrada bez hranic, 1995) řešila nástrahy bezbřehé svobody, v díle O Vale da Paixão (Údolí vášně, 1998) se zase zaměřila na nepřekonaný, silně zakořeněný patriarchát, obnažený změnou politického režimu. Cenami ověnčená próza Nezapomenutelní vyšla u příležitosti čtyřicátého výročí revoluce a vedle šálivé paměti a uplývání času se zabývá zejména rozčarováním z porevolučního směřování země a jejího vztahu k vlastním dějinám.

O čem se mlčí

Hlavní postavou Nezapomenutelných je válečná zpravodajka Ana Maria Machado, která žije ve Washingtonu a pracuje pro americkou televizní stanici. Záměrně se vrhá do reportáží z ohnisek světových konfliktů, aby zapomněla nejen na nepříliš uspokojivý vztah se snoubencem Robertem Petersonem, rovněž novinářem, ale především na rodné Portugalsko, kde nechala otce i veškerou rodinnou minulost. Na vlast zanevřela po rozchodu rodičů a matčině návratu do Belgie. Od Robertova kmotra Carlucciho dostane nevšední nabídku: pro seriál Probuzené dějiny, jehož účelem je „vychválit dějinné události radostného charakteru“, má natočit díl o karafiátové revoluci. Další díly by se věnovaly například pádu Berlínské zdi nebo sametové revoluci v Československu.

Ana Maria sestaví tříčlenný tým z bývalých spolužáků z fakulty a chce pořídit rozhovory s přímými aktéry revoluce. Některé zná osobně, protože oba její rodiče byli součástí disidentské skupiny, jež se scházela v restauraci s příznačným krycím jménem Memories. Její vybledlá fotografie z roku 1975, která je spojujícím bodem natáčení, pochází z doby, kdy se Portugalsko zmítalo v porevolučním chaosu, v němž se mísila euforie a obavy z budoucnosti. Celý svět tehdy sledoval, zda se země nevydá cestou marxismu a zda nedojde na vojenský zásah USA. Jedním z amerických diplomatů v Lisabonu byl v té době i Frank Charles Carlucci – románová postava je vytvořená dle stejnojmenného politika a odkazuje též k arcimafiánovi z Kmotra (1969, česky 1974) od Maria Puza.

Pamětníků poznamenaných životem i „demokratickým“ kapitalismem, mezi nimiž jsou pouhé dvě ženy (se statusem „vdova“ a „manželka básníka“), se reportéři postupně ptají na pocity spojené s revolučním dnem a také na zhodnocení převratu s odstupem let. Ačkoliv Lídia Jorge napsala spíše citově zabarvené svědectví než historický román, někteří aktéři karafiátové revoluce jsou dobře identifikovatelní. Mezi nimi především Salgueiro Maia, vystupující pod přezdívkou Charlie 8, což byl název konvoje ozbrojených sil, kterému velel. Na jeho postavě, v knize hovořící prostřednictvím přeživší manželky, je ukázána nespravedlnost dějin, které si neváží hrdinů. Závěrečná podoba reportáže není ani tak rekonstrukcí národní paměti, jako její postmoderní dekonstrukcí. Nejen portugalskému publiku tak kniha připomíná, že ani po půl století není možné o některých skutečnostech veřejně hovořit.

Autorka je portugalistka.

Lídia Jorge: Nezapomenutelní. Přeložila Lucie Luz. Protimluv, Ostrava 2024, 320 stran.