Na výstavě, kde jsou prezentovány knihy, máme málokdy příležitost poznat jejich obsah – většinou se jen díváme na obálky. Literární díla se ukazují jako předměty, vystavují se ve vitrínách a jen občas, když se kurátoři rozhodnou vystavený svazek rozevřít, máme možnost přečíst si fragment textu. Literární dílo se snadno mění v exponát, pokud jsou mu připsány symbolické, historické nebo umělecké hodnoty, ale jen zřídkakdy se tak děje s ohledem na jeho obsah. Jeho muzealizaci může napomáhat fakt, že daný výtisk patřil uznávané osobnosti nebo byl „svědkem“ historických událostí. V obou případech ale kniha podléhá zvěcnění. Médium je pojímáno jako něco tak cenného, že na něj nesmíme sahat ani jím listovat, a výstava tak ruší základní funkce knihy. Jak napsali Pierre­-Jean Foulon a Guy Donnay v úvodu ke katalogu varšavské a vratislavské výstavy Kniha jinak (1990): „Kniha je ve svém prvotním poslání nositelem písma, poetického nebo užitkového textu. Postupem času se však stává více či méně sofistikovaným médiem, existujícím do určité míry skrze sebe a pro sebe, což může vést k zapomenutí či dokonce negaci samotného textu.“ Pokud tedy mluvíme o literární výstavě, míváme ve skutečnosti na mysli spíš expozice upomínající na spisovatele, tedy biografické výstavy, které shromažďují předměty, ať už osobní, nebo literární (například rukopisy).

Dva způsoby komunikace s publikem – jednak literární, jednak muzejní/výstavní – se tedy zdají být mimoběžné, dokonce protichůdné. Dají se vůbec nějak spojit? Přemýšlela jsem o tom, když jsem jako literární vědkyně a dlouholetá badatelka o díle Mirona Białoszewského promýšlela vlastní kurátorské postupy a experimentovala s „překladem“ literárního díla do jazyka expozice.

Prostorové čtení

Na výstavě Mizející krajiny. Prostorová vy­právění Mirona Białoszewského, jež se uskutečnila v roce 2016 v pobočce Muzea Varšavy pro čtvrť Praga a kterou jsem připravila spolu s Aleksandrou Duralskou a Klementynou Świeżewskou, jsme návštěvnictvo přizvaly ke čtení jedné Białoszewského knihy, deníkového románu Chamowo [pejorativní termín používaný starousedlíky pro nové sídliště – pozn. překl.]. Zaměřily jsme se přitom na převedení vyprávění do výstavního prostoru.

Usnadňovala nám to autobiografičnost knihy. Próza, kterou Białoszewski napsal a také nahrál na magnetofon, se věnuje prvnímu roku strávenému na nově postaveném sídlišti ve čtvrti Praga Południe, kam se v roce 1975 přestěhoval z centra Varšavy. Topografická a faktografická vrstva, kterou autor metaforizoval a literárně rozvíjel, pro nás byla příznivá – se záznamy bylo možné zacházet jako s prostorovými prožitky vypravěče, zasazenými do konkrétního místa v určitém období, a zároveň jsme mohly konfrontovat literární obrazy čtvrti s dobovou dokumentací. Ne náhodou jsme v názvu výstavy odkazovaly na koncept „prostorového vyprávění“ francouzského myslitele Michela de Certeau, podle kterého jsou i akty mluvení a psaní, tedy jazykové praktiky, typem prostorových praktik (jakým je například chůze), které utvářejí prostor a umožňují každému obývat město po svém. Snažily jsme se představit čtvrť z perspektivy vypravěče a na výstavě převyprávět jak obsah Chamowa (jako součást autorova životopisu), tak historii dané části města.

Krávy na Washingtonově třídě

Białoszewski se projevil jako bystrý pozorovatel změn Varšavy v sedmdesátých letech 20. století; jeho úvahy dokonale korespondují s dobovým tiskem a obrazovými materiály. Spisovatelova slova – citáty z Chamowa – jsme umístily na stěny i na desky visící ze stropu, symbolicky proměněného v louku; kromě toho byly k poslechu úryvky magnetofonové nahrávky. Protějškem textu byly fotografie, prospekty a architektonické plány. Vizuální materiály poskytly ke čtení Chamowa vynikající kontext, a slova spisovatele zase posloužila jako komentář k ikonografii čtvrti a jako interpretace jejích proměn. Obrazový materiál zároveň čtenářům a čtenářkám knihy přiblížil historické období, jež je námětem Białoszewského prózy.

Jedna z částí expozice například sestávala z fragmentu románu­-deníku Chamowo a z fotografie. V próze čteme: „Mezi domem a Łazienkowskou silniční magistrálou je cosi, ani parčík, ani louka. Le řekl: Býval tu rybník, ale ten už zasypali. Zůstala jen ta řada topolů, co se táhne šikmo přes louku. Agniesz­ka přišla s objevem: To je po těch vesnicích. A já si vzpomněl, že jsem si před pár lety procházel trasu budoucí magistrály Ł a vešel na nějaký statek, na louku. Pásly se tam krávy, jedna za mnou otočila hlavu a dlouze si mě prohlížela. A to bylo nejspíš to moje budoucí působiště.“ Pod dokumentární fotkou z roku 1967, zachycující, jak krávu převádějí přes Washingtonovu třídu, se návštěvníci dočetli: „V hlavním městě se na příměstských zemědělských plochách chovají hospodářská zvířata, mj. přes tři tisíce koní, 170 koz a asi tisíc ovcí.“ Tato mikrosekvence informovala o urbanistické historii Polské lidové republiky a zároveň vysvětlovala „venkovskou“ atmosféru popisovanou v Chamowu.

S literárními postřehy Białoszewského výborně koresponduje fotografický cyklus Leonarda Sempolińského Mizející předměstí (1977–1978), který vznikl – stejně jako zápisky v Chamowu – z touhy zachytit scenérie, které měly zanedlouho zmizet. Dobový oficiální narativ kladl důraz na modernizaci, urbanizaci a dynamickou výstavbu nových sídlišť. Ukázkovým příkladem byl text pod fotografií sídliště Przyczółek Grochowski z března 1973: „Expandující výstavba hlavního města začíná v dosud nevídané míře ‚požírat‘ staré činžovní domy a předválečné nouzové kolonie. Jen letos bude zbouráno přes sedm set domů a chalup, aby se uvolnilo místo pro nová sídliště. Jejich obyvatelé dostanou byty v nové zástavbě.“ Literární zachycení modernizačních procesů nám poskytuje vyprávění Chamowa, které zároveň uchovává to, co pod náporem modernity z městského prostoru mizí. Sempolińského série a Białoszewského próza mají společnou perspektivu: oko spisovatele a objektiv fotografa se soustředí na relikty venkovské a předměstské krajiny, nikoli na to, co se právě staví. Fotografie čtvrti Praga Południe ze sedmdesátých let nám ukazují dřevěnou zahradní zástavbu Mazovska, která pomalu upadá v zapomnění – tedy tutéž architekturu, v jejímž narušeném prostorovém řádu se Białoszewski opakovaně ztrácel a bloudil.

Impuls pro dějiny zdola

Ukázalo se nicméně, že Chamowo má pro vyprávění dějin města ještě větší potenciál. Až překvapivě se totiž shoduje se vzpomínkami obyvatel, kteří při návštěvách a komentovaných prohlídkách často o daných místech sami vyprávěli. Białoszewského text se tak stal impulsem pro spoustu dalších příběhů. Tuto intuici jsme měly už na začátku, když jsme pro výstavu navrhly název odkazující na koncept Michela de Certeau, podle něhož místní obyvatelé na urbanistické strategie vždy odpovídají praktikami zdola. Prezentací fotografií z domácích alb a rodinných sbírek starousedlíků jsme se navíc přiblížily spisovatelovým prožitkům. Fotografie zachycují lány obilí, květiny a louky, ale i tradiční příměstská a hospodářská stavení, rodinné domky se zahrádkami, kvetoucí keře a stromy. V oficiálním vyprávění byly tyto scenérie prezentovány jako nechtěné relikty předchozí, archaické éry, jejichž demolice byla odůvodňována potřebou výstavby moderních panelových domů s lepší infrastrukturou a civilizovanějšími, pohodlnějšími podmínkami k životu. Z pohledu uživatelů města – a patřil mezi ně i Biało­szewski – to ale byla městská krajina hodná zachycení a záchrany. Výstava tedy zároveň interpretovala literaturu v duchu geokritiky a ekokritiky.

Pro návštěvníky výstavy nakonec nebylo tak těžké vstoupit „dovnitř knihy“, stejně jako pro nás nebylo složité literární příběh vizualizovat, přiblížit návštěvníkům jeho obsah a popisované prožitky a vytvořit v prostoru výstavy atmosféru blízkou jak autorskému vyprávění, tak vzpomínkám obyvatel.

Literární dílo jako věc je zkrátka tištěná kniha, hmotný nosič obsahující text. Ten je odtržený od lidské ruky i autorova já a může být definován jako vizuálně standardizovaný, strojově produkovaný objekt. Jak napsal Walter J. Ong v Technologizaci slova (1982, česky 2006), „typografický řád většinou za­­ujme svou úhledností a průhledností: dokonale pravidelné řádky, všechno je správně zarovnané a na svém místě (…) Je to ne­ústupný svět chladných, nelidských faktů.“ Pokud je to tak, literární výstava založená na díle Mirona Białoszewského dokazuje, že muzejní expozice představuje skvělý způsob, jak tento svět různými způsoby znovuoživit, prohřát a učinit ho lidštějším.

Autorka je literární vědkyně.

Z polštiny přeložili Weronika Parfianowicz a Michal Špína.