Minulý rok jsem byla na stáži v jednom velkém nakladatelství. Pracovala jsem v sekci knih pro děti a mládež a jedním z mých úkolů bylo zredigovat rukopis. Šlo o zavedenou autorku a další z jejích young adult románů podle osvědčeného receptu: dva dospívající kluci se setkají, překonají spolu nějakou – v zásadě nedůležitou – překážku a zamilují se do sebe. Autorka románů je ovšem cis žena a z textu je znát, že postrádá životní zkušenost dospívajících queer kluků.

„Nechápu, proč se čte jenom o klucích,“ říká mi redaktorka, se kterou na editování spolupracuji. O příběhy s jinými queer identitami nebo s trans postavami prý zájem není, nakladatelství nevydalo takový titul ani jeden. Ke zredigovanému rukopisu připojím komentář, co by knize prospělo: mimo jiné zpětná vazba od „sensitivity readers“, větší rešerše a důkladnější porozumění jednotlivostem. Děj se sice odehrává v prostředí taneční skupiny, ale její hrdinové jako by žili ve vakuu mimo popkulturu dospívajících. Především však netematizuje heteronormativitu, homofobii ani vyrovnávání se s queer identitou. Kdyby byl jeden z hrdinů nahrazen dívkou, na příběhu by se nic nezměnilo. Specifické podoby hledání identity v době dospívání, vyrovnávání se s vlastní odlišností a objevování sebe i druhých skrze queer perspektivu zde nahrazuje stereotypní lovestory, která obsahuje všechna klišé spojená s cisheteronormativními vztahy.

Když jsem o pár dní později slyšela jiného redaktora označit LGBTQ+ literaturu za trend přirovnatelný k subžánrům jako romantasy či paranormální romance, bylo mi jasné, že mé poznámky byly k ničemu. O texty s queer hrdiny byl v daném nakladatelství zájem jen v té míře, do jaké bylo možné jejich identity komodifikovat, zploštit a přizpůsobit mainstreamu. Podobný proces ovšem vyprazdňuje všechny určující hodnoty queerness.

Revoluční queerness

V queer literatuře je řada knih, k nimž se ráda vracím – dokážou totiž zprostředkovat specifickou osobní zkušenost. Proč ale jiné romány s podobnou tematikou působí tak ploše a fádně? Rozdíl je pochopitelně v tom, jak autorstvo ke queerness přistupuje. Existence queer postavy totiž z knihy ještě nutně nedělá queer literaturu. A naopak, kniha nemusí být explicitně queer, aby se dala zahrnout do kánonu queer literatury. Rozhodující je, že promlouvá o zkušenosti s jinakostí, vyloučením a odcizením, o transformaci a hledání vlastní identity. Danou identitu přitom nekomodifikuje, nepoužívá ji jako značku, která se dá prodat, své téma nezjednodušuje, zkrátka nesnaží se podbízet čtenářstvu. Má to i svou nevýhodu: takové knihy nepřitahují davy a musejí o svoji existenci bojovat. Zároveň jim to ale dovoluje zachovat si integritu a revoluční potenciál.

Literatura může být prostorem bezbřehé imaginace, introspekce a reflexe. Dovoluje nám prozkoumat i to, co ve skutečném světě není možné. Proto je tak důležitá pro queer lidi, kteří díky své zkušenosti umějí vnímat drobné signály a číst mezi řádky. Literární queer postava může být prvním kontaktem s novým světem a novými možnostmi, znamením, že to, co prožívám, není izolovaná zkušenost. Queer literatura by zkrátka měla odkrývat novou estetiku, senzibilitu, tělesnost i způsob existence. Jak píše Jack Halberstam v The Queer Art of Failure (Queer umění selhání, 2011), queerness se nebojí být frivolní, nebojí se řešit problémy originálními způsoby – a nebojí se ani selhávat. Díky tomu může přicházet s revolučními myšlenkami. Tím, že se nesnaží vyhrát předem prohraný boj s normativitou, má možnost redefinovat, co znamená úspěch, štěstí či osvobození.

Niternost zážitku

Knihy, které mě nejvíce ovlivnily, mají jedno společné: s queerness se pouštějí do dialogu. Nespojuje je určitý způsob psaní, konkrétní téma ani narativní tradice. Hranice queer literatury se mění s tím, jak čtenářstvo čte její motivy a jak na ně navazuje. Některá díla neztrácejí relevanci po generace. Příkladem je román Orlando (1928, česky 1994) od Virginie Woolf, o němž jsem se dozvěděla z dokumentu filosofa a genderového teoretika Paula B. Preciada. Aktivistka, umělkyně a spisovatelka Tourmaline se zase vrací k životům trans žen jiné než bílé barvy pleti a ve své tvorbě je oslavuje. Podobně americký aktivista Leslie Feinberg pátral po historii genderově nonkonformních lidí ve své knize Transgender Warriors (Transgender bojovníci, 1994). Queer literatura nezapomíná na své kořeny, naopak z nich čerpá svoji sílu.

Za hlavní rozdíl mezi literaturou o queer li­dech a queer literaturou tak považuji niternost zážitku, ze kterého druhá zmíněná kategorie vychází, a svobodu objevování, kterou dovoluje. Queer literatura není konformní, nesnaží se být akceptovaná za každou cenu. Je solidární s širokým spektrem identit a životních zkušeností, je z principu intersekcionální a nebojí se stát v opozici k utlačovatelským systémům. Taková literatura je rozšířením a zhmotněním hodnot queer kultury, jejímž cílem je oslavovat vlastní jinakost a kultivovat komunitu.

Nová literární tradice

Když jsem při objevování sebe samé hledala literaturu, která by ke mně promlouvala, nezbývalo mi než obrátit pozornost k té zahraniční. Připadalo mi, že v anglofonním světě vychází mnohem víc zajímavých queer textů než u nás. Skutečnost, že jsme jako queer lidé odkázáni na knihy psané v jiném jazyce a jiném kontextu, ale vnímám jako velkou bariéru. Absence queer hlasů v české kultuře zároveň vede k deficitu i v celospolečenském vnímání. Touto absencí se připravujeme o důležitou část celospolečenské debaty i osobní zkušenosti. Queer lidem chybí ukotvenost, protože neznají vlastní historii a také proto, že si queer kultura těžko hledá místo v psaném jazyce.

Dokud ale zpráva o našich zkušenostech nedolehne mimo komunitu, nebude přístupná většinové společnosti. Cesta k osvobození se od patriarchálního vnímání, cisheteronormativity a genderové binarity je tak pro mnohé těžko představitelná. Proto musíme pro queer témata, jež byla historicky vymazávána, v české kultuře vytvářet prostor. Číst mezi řádky, sdílet vlastní zkušenosti, hlásit se o vlastní místo a učit se od jiných kultur i jazyků. Vracet se do historie a zároveň se nevzdávat utopií. K tomu jsou ovšem potřeba narativy, které destabilizují a otevírají nové možnosti. Knihy, které se nedají redukovat na pouhý trend, ale zakládají se svébytnou literární tradicí. Potřebujeme queer literaturu, která nemluví jen o jedné identitě, ale osciluje mezi nimi, vyhýbá se definicím a oslavuje jinakost navzdory kapitalismu a patriarchátu.

Autor*ka je novinář*ka.