Sociologické průzkumy ukazují setrvalý po­kles Žižkova významu v historickém povědomí obyvatel České republiky. Nejstarší relativně spolehlivá data máme z roku 1946. Přitom můžeme s vysokou pravděpodobností spekulovat, že v předchozích desetiletích, sahajících až k závěru 19. století, byla Žižkova popularita jistě spíše vyšší než nižší.

Bezprostředně po druhé světové válce jej mezi nejvýznamnější muže českých dějin zařadilo sedmnáct procent dotázaných. Když se podobný průzkum dělal v roce 1968, navzdory předchozímu marxisticko­-leninskému vyzdvihování husitů řadilo Žižku mezi nejvýznamnější Čechy už jen deset procent respondentů. V roce 2007 si totéž myslela pouhá tři procenta. A když v roce 2019 došlo k novému průzkumu, režírovanému CVVM, zůstalo jen procento těch, kteří by byli ochotni Žižku považovat za největšího z Čechů.

Od fundamentalismu k modernitě

Vztah Čechů k Žižkovi se totiž odnepaměti vyznačoval značnou ambivalencí. V nejstarších dobách byl poznamenán především náboženským rozštěpením společnosti. Pro nekatolíky byl hrdinským rekem, který mečem léčil zkaženost církve, zatímco v katolickém prostředí býval vykreslován jako vrah, násilník a svatokrádežník.

Násilnou náboženskou homogenizací českých zemí po Bílé hoře zvítězila katolická interpretace a svou dominanci si uchovala až do okamžiku, kdy se chopil pera František Palacký a představil nový vojevůdcův obraz. Do té doby nebyl pro drtivou většinu prostých rakouských občanů „geniální válečník, ale vzteklý jakýsi ďas, mocí lidskou nepřemožitelný“, jak v návaznosti na Palackého připomíná historik Jiří Kořalka.

Palacký Žižku vykreslil jako nejednoznačnou postavu, za což si vysloužil i příležitostné spílání od dobrých vlastenců. Vadilo jim, že jej nelíčí výhradně jako kladného hrdinu, pročež neslouží dobře české věci. Žižkův krvelačný náboženský fanatismus, který násilím trestal všechny pokrytce a věrolomníky, stěží mohl nadchnout obezřetné srdce liberálně orientovaného historika. I tak ale Palacký z husitství učinil ústřední moment dějin národa českého. Po něm tuto epopej rozvinul Masaryk, když načrtl kontinuál­ní linii od husitů, respektive českých bratří, k modernímu demokratickému národu.

Nemusí být člověk nutně hegelián, aby evropskou reformaci, jejímž bylo husitství přímým předchůdcem, považoval za jitřenku evropské modernity. Budeme­-li hledat vzdálené kořeny konceptu autonomního občanství, svobody svědomí, pluralismu, tolerance či občanské samosprávy v rámci hranic suverénního státu – a podle některých dokonce i kapitalistické ekonomiky –, dojdeme nakonec k lítým náboženským bojům, jež zachvátily kontinent mezi 15. a polovinou 17. století. Úsměvný je ale nepochybný fakt, že samotní aktéři reformace skoro nic z toho neměli v úmyslu. Šlo spíše o nezamýšlený důsledek jejich jednání, který se realizoval v delší časové perspektivě. Oni sami zpravidla nechtěli víc než obnovit náboženskou čistotu, kterou hodlali nalézt v praxi raného křesťanství. Jaký to paradox, že v této perspektivě moderní otevřená společnost povstala z náboženského fundamentalismu.

Bez duchovní jednoty

Žižkovi táborité v 15. století – stejně jako třeba militantní kalvinisté o století později – představovali radikální reakci na hlubokou dobovou krizi. Krizí tradičně rozumíme v sociálních vědách situaci, v níž se v rámci existujícího společenského uspořádání nedaří většinové akutní problémy řešit standardními systémovými nástroji. Přichází revoluční moment, kdy se radikální restrukturalizace společenského systému stává pravděpodobnou. Přesto záleží na souhře dalších okolností či prosté náhodě, zda systémová změna nastane a jak revoluční bude mít průběh.

Můžeme vzít jed na to, že i dnes kolem nás chodí řada Janů Žižků. Jen je doba nenechala vyrůst. Nenastaly ty správné okolnosti. Ostatně moc nechybělo, a rovněž bratr Jan mohl v 15. století uzavřít svou kariéru, oscilující mezi žoldnéřstvím a lapkovstvím, v naprosté bezvýznamnosti, kdyby si vysocí preláti spolu s nejrespektovanějšími učenci své doby počínali v roce 1415 na kostnickém koncilu jinak.

Římskokatolická církev se v pozdním středověku nacházela v tak hluboké krizi, jaká se existujícími systémovými prostředky dlouhodobě nedařila zvrátit. V revoluční situaci pak namísto umírněné reformy uvnitř církve propukla reformace ústící do církevního rozkolu a náboženských válek. Jejich ničivost byla navíc umocněna i tím, že církev byla ústřední institucí celého společenského uspořádání. Teprve po třiceti letech válčení pak všechny západní křesťanské proudy seznaly, že žádný z nich již nedokáže znovu nastolit duchovní jednotu Západu, a přistoupily ke vzájemnému uznání a koexistenci, jak ji nalajnoval Vestfálský mír v roce 1648.

Dějiny se nikdy neopakují. Strukturálně analogické situace však ano. Když se nedařilo překlenout konflikty uvnitř anglické stuartovské monarchie systémovými prostředky, zakusili si Angličané nakonec tyranii Olivera Cromwella, jenž ostatně často bývá s Žižkou nikoli neprávem srovnáván. Když se francouzským Bourbonům nedařilo o století později systémovými nástroji řešit chronickou fiskální krizi, nadešel čas jakobínského teroru. A stejnou strukturu příběhu ukazuje i otázka sociální v 19. století. Neschopnost ji uspokojivě moderovat v rámci tehdejšího kapitalistického systému otevřela stavidla hrůzám bolševismu 20. století.

Zlé předchází dobrému

Jsou­-li výše naznačené úvahy o strukturálních analogiích správné, pak v 21. století bude mít podobný výbušný potenciál klima spolu s migrací. A s tím, jak budou oba krizové procesy narůstat, bude sílit i pravděpodobnost nějaké varianty politicky radikálního výbuchu – pokud tedy liberálně demokratické režimy nebudou schopny v rámci existujících pravidel takové krize uspokojivě vyřešit. Jestli si nový Žižka oblékne zeleno­-rudou košili, nebo naopak spíše sáhne po osvědčené fašistické černé, už se na základě těchto úvah předpovědět nedá.

Mohli bychom se při znalosti historie kvietisticky utěšovat, že vše nakonec dobře dopadne. I po husitském pouštění žilou národu i jeho sousedům nakonec přišla kompaktáta a poté takzvaný kutnohorský náboženský mír, jenž na dlouho zajistil poklidné soužití mezi katolíky a utrakvisty. Stejně tak i po kompromisu vestfálského míru se přece již náboženství nikdy v Evropě znovu nestalo příčinou srovnatelného konfliktu. I Anglie a Francie po svých revolucích nakonec dosáhly stabilních liberálních režimů. A rovněž bolševismus svůj boj prohrál, zatímco kapitalistické ekonomiky se mezitím v obavách z něj transformovaly v závislosti na místních podmínkách do více či méně štědrých sociálních států.

Palacký si při svých úvahách nad Žižkou a husitstvím zoufal: „Bůh sám ví, proč na světě často tolik zlého předcházeti musí, aby následovalo dobré.“ A dnes se nabízí otázka: Když se většinově považujeme za rozumné a zodpovědné demokratické subjekty, bude potřeba nechat věci zajít až tak daleko, aby musely být jednou rozhodnuty metodou Žižkova palcátu?

Autor je historik.