Při jakémkoliv hovoru o Sudetech – jinak a přesněji řečeno o územích Českých zemí, z nichž bylo po roce 1945 vyhnáno německé obyvatelstvo – je třeba mít na mysli, že je to pás země vesměs hornaté, jejíž klimatické podmínky se navzájem dost liší. Důležitější, než by se zdála, je i skutečnost, že toto území hraničí a hraničilo s několika státy s odlišnou ekonomickou vyspělostí a politickým zřízením a v různé vzdálenosti od velkých center. Zkrátka je to pojem zeměpisný, o jehož sociál­ním obsahu se z něj samého nedozvíme nic. Snad právě proto se stal stereotypem a novodobým mýtem.

Příchody i útěky

Některá naše sudetská území souvisejí s oblastmi za hranicemi, kde došlo také k výměně obyvatelstva, přičemž nově příchozí v sousedních zemích o sobě ani pořádně nevěděli a nijak nedokázali spolupracovat: přes proklamace o vzájemné hospodářské pomoci to vlastně nešlo. Například Broumovsko sousedí s územím Dolního Slezska, odkud byli po roce 1945 vysídleni Němci a kam přišli Poláci z Haliče – všichni přesunutí na základě velmocenského rozhodnutí, k němuž nebyli přizváni. Čeští dosídlenci na Broumovsku podobně jako ti polští v Dolním Slezsku se museli sžívat s novým bydlištěm úplně od základu a začít hospodařit tak, jak doposud nebyli zvyklí (velmi výmluvně o tom píše v krátkých povídkách Marie Stryjová). Hranice se západním Německem a Rakouskem byly neprostupné absolutně, takže onen předsudečný dojem, že na německé straně je idyla, zatímco na české rozklad, se zdál být potvrzen pouhým okem. Pokud to oko ovšem do sousedství vůbec dohlédlo přes široké a střežené hraniční pásmo. Krušnohorské oblasti v bývalé NDR odsunem neutrpěly, takže dnes vypadají ve srovnání s kdysi výstavní – a dnes otřesnou – podobou Jáchymova nebo Vejprt vlastně spořádaně. V NDR si ekologickou a sociální katastrofu vytvořili dál od hranic, ve Schwarze Pumpe. Rozvoj nebo úpadek regionu je při hlubším zamyšlení závislý víc na společenském zřízení a jeho ekonomických prioritách než na stabilitě osídlení.

Když se bavíme o česko­-německém smíření a nemůžeme se shodnout, jestli to, co se stalo, bylo vyhnání, vysídlení, nebo odsun, nevkládáme do hry důležitou kartu, která se jmenuje „Dekret o znárodnění“ a „Únor 1948“. Německou stranu dialogu to totiž nezajímá. Oblast onoho „ztraceného ráje“, jak zní opravdu kýčovitý název jedné povídkové sbírky, dostala ránu, kterou přestála za cenu hospodářské politiky s masivní státní podporou: průmysl znamenal práci a pracovat byla v socialismu povinnost, bez ohledu na efektivitu. Lidem se žilo těžko, ale takový byl duch doby a postupně se to zlepšovalo. Zlepšení tehdy představovalo bohužel i bourání starých domů a čtvrtí s velkými, ale obtížně udržovatelnými byty, a stavění panelákových sídlišť, kde, marná sláva, tekla teplá voda a bylo ústřední topení (díky kotelnám, v nichž se spalovalo hnědé uhlí s vysokým obsahem síry). Vzhledem k již zmíněnému pracovnímu zápřahu žen i mužů to bylo dost podstatné kritérium životní úrovně. Zbourání starého Mostu byl barbarský zločin, ale povrchové doly spolkly spoustu menších obcí a městských částí, o nichž se dnes už ani nemluví, a staré městské části vzaly za své i na Vysočině.

Dobrým důvodem k odchodu do pohraničí byl byt (bytová nouze byla průběžným motivem celé doby socialismu). Stejně dobrý důvod, proč odtud utíkat, bylo strašlivé znečištění právě tam, kde se byty stavěly a nabízely.

Kraj jako každý jiný?

Když jsem v sobě zkoumala, proč mě tak irituje výrok o tom, že dosídlenci do pohraničí nechali své okolí chátrat a bourat, protože tu „neměli kořeny“, musela jsem nakonec uznat, že na něm něco je. Ale jenom něco, neboť nevíme a už se nikdy nedozvíme, jak by se lidé starali o nově nabyté domovy, kdyby k tomu měli podmínky. Lhostejnost k venkovským zámečkům, devastovaným statkům a činžovním domům s nevytopitelnými byty byla dána spíš reálným socialismem, nedovolujícím sebemenší podnikání a tím ani soukromé investice.

O lokálních dějinách měli příchozí obyvatelé málo informací. Dnes jich máme dost, postupně se dozvídáme o nacistické válečné výrobě v továrnách někdejších německých majitelů, kde provoz v už mírumilovném programu pokračoval i po válce a skončil až po roce 1990. A od té doby prázdné továrny straší v pohraničních obcích. Stavíme pomníky smíření, ale jen málo mluvíme o množství relativně malých, ale stejně tak krutých pracovních koncentráků (jak záslužně upozornila spisovatelka Inka Parei, pobývající v Liberci v rámci projektu Větrných mlýnů Minout Prahu). Krajem Sudet táhly také pochody smrti, při nichž vězňové hnaní do americké zóny umírali zimou, tyfem, hlady. S touto připomínkou jsem vyrostla v západočeském Tachově, kde je už od roku 1948 navršena mohyla, pod kterou odpočívá 232 bezejmenných mrtvých různých národností, exhumovaných z hromadných hrobů v okolí.

Když zpočátku roku 1990 přijel do Chebu diskutovat s občany Václav Klaus, byl tázán, zda má nová vláda nějaký program pro pohraničí. Tehdejší ministr financí československé vlády a také předseda Občanského fóra odpověděl, že pohraničí je kraj jako každý jiný a vláda pro něj žádný program nemá. Regiony si poradily: ty sousedící se „západem“ pendlerstvím, ty v dotyku s někdejší NDR a s Polskem se neubránily úpadku, mírně vylepšovanému (spíš zhoršovanému) ilegální činností v oboru prostituce, drog, pašování a padělání. Zavírání textilek, porcelánek a skláren a skoro nemožný vznik skutečně místních průmyslových provozoven, které by u nás platily daně a udržely lidi na místě s alespoň nějakým pocitem jistoty, bylo neočekávané.

Kasárenské areály, postupně rušené veliké továrny s mnoha zaměstnanci, ekologická zátěž, dopravní přetížení, areály skladů, vietnamské tržnice. Obrovské rozdíly – bohatý Liberec a chudý Frýdlant jen kousek vedle. Věčné slovo „optimalizace“, které znamenalo stahování činnosti do center a pro některé lokality proto sociální i kulturní kolaps (Kraslice, Luby, Abertamy, Šluknov, Rumburk). Překvapení z toho, jak může rekreační využití devastovat – v zimě lyžařské a v létě bikerské areály v Jeseníkách a Krušných horách jsou obležené plnými parkovišti a ničené erozí.

Odpověď Václava Klause na otázku položenou v chebském divadle byla arogantní. Nedostatečná péče státu o tolika problémy z minula zatížené regiony vytvořila prostor pro bez­ohledné ekonomické aktivity, aniž by někomu záleželo na tom, jak se to projeví u obyvatelstva. Státní a evropské dotace byly zneužívány představiteli všech politických stran. Bezpodmínečné přijímání zahraničních investic, které nejen že neprospívají, ale problémy pohraničních regionů ještě zvětšují, bylo obyvatelům až nepochopitelné. Vzpomeňme si, jak výstavbu gigantických skladů u dálnic kritizoval ve svých projevech už Václav Havel, a to ani nemohl tušit, že budou vyžadovat tolik pracovníků, že je budou najímat přes agentury z celého světa. A tihle lidé tentokrát už opravdu k regio­nu žádný vztah nemají (vždyť ani on k nim).

Vnitřní kruh diskriminace

Václav Bělohradský píše v eseji Demokracie ve světě rozvrácených plotů (Právo, 12. 2. 2026) o vnějším a vnitřním kruhu diskriminace. Ten vnější znamená diskriminaci menšiny většinou. V tom vnitřním diskriminovaní ubližují sami sobě. Třeba tím, že špatně naloží s dotacemi a z pocitu zanedbání, kdy se stávají oběťmi zájmů, jimž nerozumějí, volí extremistické strany. Nebo tím, že ochotně pendlují za prací přes hranice a nechávají ladem domácí příležitosti. A také tím, že opovrhují zahraničními pracovníky, přičemž se za hranicemi sami ocitají v jejich roli. Obchod s diskriminací je podobně výnosný jako obchod s chudobou, koneckonců se spolu drží za ruce.

V Sudetech se člověka zmocňuje melancholie. Přispívá k tomu krásná, řídce osídlená krajina, trosky továren, zarostlé základy někdejších vesnic, ruiny kostelů, opuštěné hřbitovy v blízkosti stejně opuštěných kasárenských objektů. Vede to k romantizaci sudetského příběhu: o tom ostatně svědčí i povídky v už zmíněné knize Sudety, ztracený ráj (2025), z nichž některé jsou dokonce napsány jazykem, který jako by snad ani nepocházel z pera současných autorů. Vtírá se dojem, že k tomu všemu, co přivedlo sudetská území do stavu oné vnitřní diskriminace, by nikdy nedošlo, kdyby zdejší Němci nebyli z kraje vyhnáni. Jako by v Sudetech žili nějací „horší“ lidé. Debata o smíření, vyhnání či odškodnění je nicméně pouhou ideovou clonou, která odvrací pozornost od bezohledného kořistění, lhostejnosti a tragicky zanedbané péče.

Autorka je spisovatelka a publicistka.